krev není vše II. : lady black | hp ✔

Vzpomínka č. 6 : Návštěva Bradavic

Kráčela jsem po tmavé chodbě tohoto hradu, přišlo mi to, jakoby to bylo včera, kdy jsem tudy procházela jako studentka.

„Slečno Blacková, ráda vás vidím” narazila jsem na profesorku McGonagalovou, mile se na mě usmála, což tak často nedělala.

„Já vás také, mohu mluvit s profesorem Brumbálem?” jemně přikývla a pokynula, abych šla za ní.

Dovedla mě k cestě do jeho kanceláře. „Bertíkovi fazolky” promluvila a schody okolo sovy se vznesli až k jeho pracovně.

Zaťukala jsem, hned jak se ozvala odezva z druhé strany, jsem vstoupila dál.

„Slečna Blacková, to je milé přivítání” zářivě se na mě usmál, já na něj samozřejmě taky. „Máte jiné vlasy než když jsme se naposledy viděli” podotkl.

„To ano, ta modrá už byla dětinská” vzala jsem do dlaně vlas mých brunet vlasů, které dříve byli zářivě modré.

„Poznal jsem vaši dceru, Casiopera, milé děvče už ale bohužel vyšla ze školy” usmála jsem se nad tím, že si na ní vzpomněl.

„Ano, je to nyní lékouzelnice”

„Na to se vždy hodila” usmál se a pak se chvíli odmlčel, protože mu zřejmě došlo, že tu nejsem jenom na čajový dýchánek. „Čím vděčím za vaši návštěvu?” mile se zeptal a usadil se do křesla.

Sundala jsem si kulaté brýle a promnula si obličej.

„Jak jistě víte, vy-víte-kdo stále sílí. A je jenom otázkou za jak dlouho se dostane sem, na ministerstvu si o vás děláme starosti, Albusi” řekla jsem starostlivě.

„Chápu jak to myslíte, Beatrice, ale dokáži se o sebe postarat, tím jsem si jist” promluvil, ale stále si zachoval klid.

„To ano, ale nemůžeme si dovolit ztráty tak mocného čaroděje, jako jste vy. A my nemůžeme protrpět další ztráty, už dostal toho chlapce, Cedrica Diggoryho a taky...” chvíli jsem se odmlčela a zadívala se na nějaký obraz na zdi. „Siriuse” doplnila jsem a zase se na něj podívala.

„Já chápu vaše starosti, ale jak už jsem řekl, dokáži se o sebe postarat” jemně jsem přikývla a vypadalo to, že ani jeden už o tomto tématu nehodláme mluvit.

„Svoji dceru jste měla se Siriusem Blackem? Chápu, že to není moje starost, ale všiml jsem si, že jste se s ním v posledním ročníku sblížila” zabolelo mě to u srdce, ale on přece nemohl vědět, co mi udělal.

„Ne, vzala jsem si jeho bratra” odpověděla jsem chladně.

„Reguluse Blacka” kývla jsem, i když to nejspíš nebyla otázka.

„Vím, že se přidal na stranu Smrtujedů, ale věřte mi, on je úplně jiný a kdyby neexistovalo pravidlo, že ten kdo se Smrtijedem stane, už jim zůstane. Regulus by jim už dávno nebyl, a proto také zemřel” odvětila jsem chladně a zadívala se jinam.

„Já vás chápu slečno, věřím, že byste si nikdy nevybrala špatnou stranu” i přesto, že jsem ho neviděla, jsem věděla, že se usmívá.

„Za to můj bratr je jiný, ale s rodinou Malfoyů už dávno nemám nic společného, možná krev, ale krev není vše” mírně jsem se usmála a s tím také odešla pryč.

Když jsem se vracela, s úsměvem jsem si prohlížela celý hrad. Byl furt stejný, ale zároveň i jiný. Najednou jsem spatřila mne známého profesora, který mě učil lektvary.

„Profesore Křiklane?” oslovila jsem ho, a on se nechápavě podíval.

„Promiňte ale, známe se?”

„Možná si mne pamatujete s modrými vlasy” sundala jsem si brýle a on vypadal, že mu došlo kdo jsem. Za ty roky jsem se změnila, je mi jasné, že mě hned nemohl poznat.

„Slečno Malfoyová, takové překvapení” obličej se mu trochu rozzářil, i když byl jeho obličej ve většině času kamenný.

„Nyní už slečna Blacková” opravila jsem ho, on se uchechtl, ale do toho téma už se dále neponořoval.

„Copak tu děláte?” zeptal se.

„Měla jsem tu prohlídku pro ministerstvo” odpověděla jsem s úsměvem, on jenom kývl a ptal se dále.

„Je mi líto co se stalo s Lily, bývali jste nejlepší kamarádky” úsměv mi na tváři zkameněl.

„Už je to dávno” mávla jsem nad tím rukou, jedno mi to nebylo, ale nechtěla jsem se už nad tím zabývat. Po nějaké době jsem zase odešla, a ještě nějakou chvíli jsem chodila po chodbách hradu.

„Beatrice” uslyšela jsem za mnou známý hlas, který jsem dlouho neslyšela.

„Harry, tak ráda tě vidím” šla jsem k němu a pevně ho objala. „Omlouvám se, že jsem nepřijela dřív, musí tě mrzet to co se stalo se Siriusem, od té doby co zemřel na odboru záhad, je na ministerstvu blázinec”

„To věřím” podotkl jen, chvíli jsme si tak podívali, než jsem se podívala na hodinky.

„Už budu muset jít, ale věř mi, Harry, zvládneš to, hodně štěstí” naposledy jsem se na něj usmála, než jsem luskla prsty a byla pryč.