City stranou

Kapitola druhá-Všechno má svůj význam

                 Dnešní ráno se neslo ve znamení dalšího dne studentského života a to opět školu. Většina studentů i mnohdy já nadáváme na rána, ale přitom někde v davu jsou i ti, kteří se nemohou dočkat dalšího dne, ale to se mně netýká.

Jako každého průměrného studenta, tak i mně probudil velmi otravný zvuk a to budík. Po tom, kdy jsem se velmi nerada vyhrabala ze svého úkrytu v podobě postele jsem byla za neustálého otravného ťukání na dveře otevřít dveře a čelit své matce, která měla jediný úkol a to mně probudit.

„Dobré ráno šípková Růženko. Snídaně je připravená." Po ránu jsem rozhodně nebyla ten typ člověka, který vede sáhodlouhé rozhovory a proto jsem pouze přikývla a přibouchla matce před nosem dveře. Pomalu, ale jistě jsem přešla ke skříni a převlékla se. Když jsem měla pocit, že jsem hotová přešla jsem k vysokému zrcadlu, které kralovalo v rohu mého pokoje. V okamžiku, kdy jsem si česala vlasy jsem si všimla přilepené fotky v jeho rohu. Na okamžik se mi zastavil dech. Na fotce jsem bylo moje minulé já, které se usmívalo od ucha k uchu a vypadalo velmi spokojeně, což se o mně teď nedalo říct. A rozhodně s tím v danou situaci neměla nic společného škola. Vedle mě stál vysoký černovlasý kluk v kožené bundě, který měl na prsu nášivku v podobě zeleného svíjícího se hada, kolem, kterého byl nápis. „South side serpents" nesla nášivka. Na onom chlapci Vás na první pohled zaujali jeho oči, ocelově šedé, chladné, ale přitom vřelé. Vlasy měl lehce delší, v barvě havraního peří. Při vzpomínce na mého o rok staršího bratrance Reguluse mi píchlo u srdce.

Matka mi již několikrát říkala, at tu fotku sundám, abych si ho zbytečně nepřipomínala, ale nešlo to. Jakmile jsem jí sundala, musela jsem jí tam okamžitě dát zpátky, jinak jsem měla něco jako výčitky svědomí. Bylo to pár dní po jeho smrti. Asi všichni si pokládáme tu stejnou otázku a to co stalo? Kéž by měl autonehodu na své motorce, ale opak byl pravdou. Nikdo netušil co se stalo. Vše nasvědčovalo tomu, že dobrovolně opustil tento svět, kdy se svou rukou sprovodil ze světa, ale jiné důkazy nasvědčovaly násilně smrti a to vraždě.

Celá naše střední, kam chodil i Reg se v daný okamžik, kdy se rozneslo co se stalo rozdělila na tři nepřátelské, ale přitom přátelské tábory. Ten první v čele s místní ragbyovou hvězdou Archiem Jaksonem, který byl přesvědčený o tom, že spáchal sebevraždu. Druhý byl v čele s Eddiem Brockem, který byl zase přesvědčený o samém opaku a to, že z tohoto světa Reg neodešel dobrovolně. A to nejlepší nakonec, poslední tábor byl v čele s Jasonem Sprousem a to, že od všeho tam bylo něco.

...

Stála jsem ve svém pokoji, ale o několik týdnu před tím vším, než se mi kompletně změnil život. Stála jsem před svým zrcadlem a tupě zírala na svůj odraz ve skle. Za mně si stoupl Reg, který na sobě měl svou neodmyslitelnou koženou bundu a pro tentokrát měl na hlavě i černou čepici. „Na co se snažíš přijít?" Pokrčila jsem neurčitě rameny. „Netuším." Reg se uchechtl a zvedl mi levou ruku, aby se podíval kolik je hodin. „Měli by jsme už vyrazit." Přikývla jsem, opatrně jsem se na něj otočila a s částečným strachem vepsaným v očích jsem na něj pohlédla. „A musíme tam?" On pouze přikývl. „Byli jsme pozváni a to se neděje každý den, abychom byli pozváni na jednu nejžádanější party ve městě." „Mě se tam, ale nechce." Zase se ušklíbl. „A proč?" Netušila jsem proč, měla jsem pouze zlou předtuchu. „Nevím...možná, kvůli tmu, že tam nikoho neznám a..." „Budeš tam mít mně." Nakonec jsem klidně přikývla. „Můžeme?" Zhluboka jsem se nadechla. „Můžeme." Mezitím co jsme vycházeli z pokoje mně Reg chytil za ruku a pousmál se. „Neboj, sluší Ti to." Tentokrát jsem to byla já, kdo se ušklíbl. „Ne, vážně. Říká se, že každá holka se musí pochválit, aby měla větší sebejistotu." Nad tím jsem mávla rukou.