City stranou

Kapitola šestá-Souvislosti

        Další den ve škole jsem ani nevěděla co se děje kolem mě a učitelé si nejspíše mysleli, že mně sebrala smrt té neznámé dívky a proto si mně zbytečně nevšímali a nevyvolávali. Zajímavé bylo to, že smrt žáka z naší školy docela dlouho dokázala policie utajit, ale tuhle smrt ne. Věděli, že i ten nejlepší žák na škole má někdy své špatné dny. Dnešek měl nejspíše magické číslo a to, že dnes bylo 21.

Během pár minut mi skočilo vyučování a místo, abych následovala své spolužáky do jídelny, zamířila jsem na parkoviště a zmizela v postranní uličce. Ani jsem pořádně netušila, kam mám namířeno. Nakonec jsem došla na hřbitov a rozešla jsem se k jednomu opuštěnému hrobu, který se nacházel na lehce vyvýšeném kopečku, přímo pod stromem.

Na náhrobku bylo vyryté pouze jedno jméno a to Regulus Tristan Davis.

Regulus, zkráceně jsem mu říkala pouze Reg. Byl o rok starší než já a hlavně myslela jsem si, že jenom on mně chápal, netušila jsem proč tomu tak bylo. Reg byl synem matčiny sestry. Matčina sestra Agatha, bydlela v Columbusu společně s Regem a s Regulusovým otcem Aaronem. Popravdě dodnes mi vrtá hlavou, proč byl Reg pojmenovaný jako Regulus. Jediné co jsem věděla bylo to, že jeho jméno v překladu znamená 'malý král' a že se takto jmenuje nějaká hvězda v nějakém souhvězdí. Nikdy jsem se moc nezajímala o hvězdy. Od matky jsem věděla pouze to, že Agathu vždycky zajímali hvězdy a souhvězdí. Podle mě musela být pomalu fanatička, protože po jedné hvězdě dokonce pojmenovala svého syna. Regulus měl ještě bratra, který podle mě byl stejně starý jako já. Věděla jsem o něm jenom to, že se jmenuje Newton, zkráceně Newt a že chodil na školu se, kterou se naše škola nemusela, takže byla i mezi sourozenci rivalita. Nejspíš každý z nás musí přiznat, že se s takovými jmény jen tak nesetkáte.

Teta Agatha jak jsem jí musela oslovovat, tak se po smrti Rega plánovala odstěhovat i s Aaronem někam do Evropy, prý za Newtem, říkávala. Tady nechtěli zůstat, protože jim všechno připomínalo jejich ztraceného syna, kterého milovali nade vše.

Dnes to byl přesně rok, od jeho smrti. Stále jsem si naivně v hlavě namlouvala, že tenkrát Regulus nezemřel, že to byl pouze někdo jiný, někdo, kdo mu byl podobný, ale důkazy nasvědčovali něčemu jinému. Regova smrt byla zvláštní, dodnes se nepřišlo na to, jak mohl zemřít. Na jeho těle nebylo nalezeno nic, co by nasvědčovalo jak násilné smrti a to vraždě, tak ani sebevraždě. Jeho smrt byla stejně tajemná jako on. On byl tajemný a záhadný, možná proto o něj měla většina dívek zájem. Já jsem, ale byla zastánce toho názoru, že si Reg šáhl sám na svůj život a rozhodl se ho sám ukončit. Všichni v mým okolí si, ale ťukali na čelo, že jsem blázen.

On byl pomalu ukázkovým modelem. Černé husté vlasy, které měl lehce delší a ocelově šedé oči, vysoká a štíhlá postava. Velmi talentovaný jak na hru na klavír, tak i na fotbal, ale stejně mu podle mě šel nejvíc tenis a šachy. Většina kluků si o něm myslela, že je namyšlený, protože nebyl moc komunikativní, ale když se rozhodl do nějakého rozhovoru zapojit zjistili, že se jedná o výborného společníka a že se s ním dá bavit o čemkoliv.

...

„Regu? Kam se chystáš?" Regulus se na mně otočil. Podíval se na svojí koženkovou bundu, kterou měl v ruce. „Už půjdu domů." Lehce jsem přikývla. „Ty dneska u nás nepřespíš?" Regulus lehce zavrtěl hlavou. „Ne, musím domů, čeká na mně Xavier." „Tak pozdravuj toho malého ďábla." Reg se zasmál. Občas chtěl Xaviera, svého o tři roky mladšího sousedů syna zabít, ale jinak ho za nic na světě nevyměnil, i když to nechtěl přiznat. Regulus by u nás nejspíš přespal, ale věděl, že musí domů, kvůli němu, kvůli strašidlům, které ho prý chodili každou noc navštěvovat „To víš, že jo." Otočila jsem se a rozhodla, že půjdu pomalu, ale jistě taky domů. Bylo už docela pozdě a já za půl hodiny měla být správně doma, stejně jako on. Regulus mně chytil za loket a donutil mně tím zastavit. „Promiň." „Za co?" Nechápala jsem. „Za všechno. Hlavně za Felixe, neměl jsem dovolit, aby Ti tak ublížil. Ještě jednou promiň a prosím odpusť mi, jinak nebudu mít klid." Pokusila jsem se na něj povzbudivě pousmát, tenkrát jsem netušila, kam náš tento rozhovor povede. „Všechno je odpuštěno, dobře?" Regulus přikývl. „Jsi až moc hodná, nikdo si Tě nezaslouží." Ušklíbla jsem se. „Velmi povzbudivé. Takže ty chceš, abych byla celej život sama?" „Až moc dobře víš, jak to myslím." Chápavě jsem, proto přikývla.