City stranou

Kapitola třetí-Pravda se ukrývá jinde

                Byl tu opět další den, tentokrát jsem k mému obrovskému překvapení dokonce vstala ještě před budíkem, což se moc neděje. Spíš vůbec, ale to je přeci detail. Když jsem ze sebe udělala člověka, tak jsem potichu sešla do obýváku, kde jsem si četla první knihu na kterou jsem narazila v naší knihovně. Po hodině mého čtení mně vyrušil hlas mého otce. „Tess, stalo se něco?" Otočila jsem se na něj a pokusila se skrýt onu knihu za záda, ale on si jí všiml a vzal mi jí z ruky. Prohlédl si jí a s povzdechem jí hodil na prosklený konferenční stůl. „Měl bych jí už sakra vyhodit."

Z ničehonic mně táta pohladil po vlasech a se starostí v očích se mně pohlédl. „Nevíš jestli se Alex bavil s nějakým Tristanem?" „Ne, to nevím, ale vím, že s nějakým Tristanem z třídy vedle nás se kamarádil Reg." Táta přikývl a s popřáním dobré noci zmizel na schodišti. Zjevně zase pracoval celou noc.

Po nějaké době se přiřítil do slova a smyslu Alex a hodil svou sportovní tašku i s věcmi na fotbal na gauč, kdy mně málem sejmul míčem do hlavy. „Fuj, jsem se tebe lekl, Vážně seš jako duch, začni s tím něco dělat, jinak dostanu z tebe infarkt." „Hlavně, že ty dupeš jako slon." „Tak promiň, ale pospíchal jsem. Víš vůbec kolik je hodin?" Podívala jsem na své černé hodinky, které jsem měla za zápěstí. „Něco málo po osmý." „Cože? Tak a proč pospíchám? Mohl jsem ještě v klidu spát. Zjevně mi nějakej pabl přetočil hodiny v pokoji." „Hmm a nebo dokonce nějakej pabl neumí hodiny, co myslíš?" Alex otráveně protočil oči, zatímco si do sklenice nalíval pomerančový džus. „Nějaká chytrá, nezdá se Ti?" Pokrčila jsem rameny. „Ani ne, i když táta říká, že jsem inteligentnější než ty." „Ale zase v jinech věcech na mně nemáš." „To máš pravdu, já umím hodiny." On se pouze zašklebil, netušila jsem jestli kvůli džusu a nebo kvůli mé poznámce.

Zatímco Alex přemýšlel jak mně setře, tak přišla do místnosti Anna. Spíš napřed přišla její voňavka a pak ona, ale na tom nezáleží. Zrovna jsme jí chtěli pozdravit, když jsme si všimli, že telefonuje a samozřejmě s nikým jiným než s Betty.

Podívala jsem se na hodiny, které kralovali nad kuchyňským ostrůvkem, byl nejvyšší čas vyrazit na autobus. Asi si říkáte proč s námi nešla i naše sestra? Jednoduchá odpověď, protože jí do školy vozí táta Betty společně s Betty, takže náš pan ředitel Anderson. Vstala jsem z gauče a po cestě ještě stihla praštit Alexe do hlavy. „Hej, co děláš? Budu kvůli tobě blbej." „Blbější už bej stejně nemůžeš. Vstávej, musíme na autobus." Alex něco nespokojeně zamručel a vstal. Mezitím jsem se obula a lehce poupravila svůj vysoký culík. Když jsem se podívala na sebe do zrcadla, tak mně napadlo, že vypadám jako docela normální holka, která by možná mohla být svým vzhledem i oblíbená. Vtipné na tom bylo to, že ani jedna věcí z toho nebyla pravda. Ani jsem nebyla normální a natož oblíbená. Holky si o mně na chodbách šuškali, že jsem divná a kluci by mně nejspíše ignorovali, kdybych nebyla sestra Alexe. On byl oproti mně na škole oblíbený, hlavně kvůli tomu, že se většině holek líbil, ale hlavně uměl a vlastně umí skvěle hrát fotbal. Vždycky byl a bude kapitán našeho školního týmu. Většina spor'tu mu šla na 100% a když nešel, tak minimálně šel na 50%.

Najednu mi Alex položil svou ruku na mé rameno a tím mně vytrhl z přemýšlení. Dívali jsme se na své odrazy a ani jeden nehodlal tento kouzelný okamžik porušit. V tento okamžik nás šlo dokonale rozeznat. Alex se světle hnědými vlasy, které měli místy blondaté prameny bylo jediné co náš nejspíše vzhledově spojovalo. Ve všem ostatním jsme si byli pouze podobní a nešlo o náš neříct, že nejsme dvojčata. Dokonce i v očích jsme se lišily. Alex měl krásně modré ve kterých byli místy zelené cákance a mé byli naopak zelené s cákancy modré.