Respect (cz HP fan)

14.černovlasý Draco

Ležela jsem na zemi. Jediný čím jsem dokázala hýbat bylo víčky a i to se mi zdálo až přespříliš namáhavé. Ruce jsem měla pokryté krví od řezných ran a příšerně mě bolel bok od toho jak do mě kopal.  Už jsem tu byla celé čtyři dny a moje naděje na přežití se čím dál tím víc krátili,

Malfoy....Odporné jméno. Odporná rodina. Odporná blond. Odporné zlo.

Uslyšela jsem jak se otevřely se skřípotem dveře od mého vězení. Strachem jsem zavřela oči a přála si aby mě aspoň na pár hodin nechal na pokoji. Cítila jsem jak se zastavil za míma zádama a zvednul mě do náruče. Celá jsem zamrzla a snažila se nedýchat, aby mi něco neprovedl. Chytl si mě pod nohami a vystoupal se mnou schody z hrobky, ale tím cesta nekončila a my šli dál po schodech. Nakonec jsem ucítila jak mě položil do něčeho měkkého. 

Byl to tak neskutečně skvělý pocit, když po nekonečně dlouhých čtyřech dnech, kdy ani nedokážete usnout , protože se bojíte každé vteřiny co může následovat. Měla bych se bát, ale jakobych se tu cítila o dost bezpečněji. Uslyšela jsem jak se zaklapli dveře a já si dovolila otevřít oči.

Byla jsem v čistě stříbrném pokoji s pár černými věcmi. Jediné světlo co osvětlovalo pokoj bylo to měsíční, které svítilo přímo do obrovského okna. Všechno tu bylo tak nóbl ostatně jak se na Malfoye patří. Vzepřela jsem se na vyhublých rukách a podívala se do zrcadla co vyselo na zdi naproti mě. Nechtěla jsem věřit tomu co vidím. Propadlé tváře a skoro až fialové kruhy pod očima. Vlasy jsem měla skoro jako Bellatrix. Vypadala jsem děsně.

V tu se s nárazem otevřeli dveře a mě se pod tou ránou podlomily ruce a skácela jsem se na zem. Nevím jak se mi to dokázalo povést. Hned mě chytli dvě teplé ruce a pomohli mi si znovu sednout na postel.

Naproti mě stál Draco Malfoy. V černé košily, která ještě víc podtrhovala jeho bledou kůži. Nevěděla jsem co od něho čekat. Zdali je jako jeho otec, nebo naopak má jako jediný z téhle bídné rodiny srdce a jeho výraz ve tváři mi v tom moc nepomáhal.

S otevřenými suchými rty jsem na něj hleděla a čekala na to, co udělá. Podal mi sklenici vody. A odvrátil se ode mě. Vypila jsem jí skoro na jeden lok. Chodil po pokoji sem a tam a házel si různé věci do batohu.

"Co po mě chceš?!" dokázala jsem ze sebe slabě vydat, protože tohle mlčení mě doslava užíralo zevnitř.

Jen se usmál a hned potom nasadil opět svůj kamennej výraz. Vzal si na sebe černej kabát. Slyšela jsem jak se někdo řítí po schodech.

"Draco!!"

Rychle ke mě přiběhnul a chytl mě za rameno. Svět se se mnou začal obracet a když jsem se opět probrala, tak jsem seděla ve sněhu někde v lese. Přemístili jsme se. Draco se ke mě hned přihnal a přehodil mi pře sebe svůj zimní kabát. Položil si vedle mě batoh a začal tohle místo začarovávat ochranými kouzly.

Zvedla jsem se, ale nohy jsem měla skoro jako ze želatiny a to že jsem neměla boty tomu moc nepomáhalo. Znovu se u mě objevil a vytáhl ze batohu obyčejný stana jedním mávnutím hůlky ho postavil. Možná byste to do něj neřekli, ale on nebyl zase tak marný kouzelník. Hned mě chytl za ruku a vtáhl dovnitř. Byli jsme v kouzelnickém stanu, ale né moc nóbl. Byla tu malá kamna, stůl a jedna velká postel.

Rukou jsem si stále ještě držela na sobě Dracův kabát a klepala se jako ratlík. Posadila jsem se na jednu ze stoliček a dívala se jak draco rozdělává v kamnech. Netušila jsem, že ho v takovéhle pozici někdy uvidím.

Možná si říkáte, proč jsem se nevyptávala, copak mě nazajímalo, co tu dělám? Zajímalo a jak, ale v tuhle chvíli jsem byla stokrát radši v lese než Malfoy Mannoru. Tak jsem raději mlčela, abych se tam náhodou znovu nedostala.

Konečně byl se vším hotový. Zvednul se ze mě a poprvé za den se mi zadíval do očí. Utápěla jsem se v nich a ani jsem si nevšímala, jak blízko naproti mě stojí. Cítila jsem na odhalené kůži jeho teplý dech.

"Cos to udělal." prosekla jsem tohle tuhé ticho a zkusila se zvednout, ale měla jsem zmrzlé nohy, takže jsem dnes už podruhé skončila v jeho náruči.

"Zachránil ti život." pronesl bez citu a znovu mě posadil na stoličku. Odvrátila jsem od něj pohled. "Děkuju." řekla jsem co nejtišejc to šlo, ale v tomhle tichu to určitě musel slyšet.

"Najdu ti něco na sebe." pronesl a natáhl se pro batoh. Začal se v něm přehrabovat, než nakonec vytáhl šedivé tepláky a černou mikinu přes hlavu. Nejspíš jeho. 

"Oblíkni se." narval mi to do rukou. Tak jsem ze sebe odložila jeho kabát a přetíhla si přes hlavu pro změnu jeho mikinu a hned potom i tepláky. Všimla jsem si že přede mě položil obyčejné ošoupané tenisky s teplýma ponožkama. Konečně jsem se trochu zahřála.

"Budu nám muset trochu pozměnit vzhled, protože teď po nás půjdou všichni smrtijedi." řekl a sednul si naproti mě. Namířil mi hůlkou na vlasy a něco si mumlal. Potom mi podal malé zrcadélko. No tohle měla jsem je úplně rovné a blond. Tohle jsem skutečně nebyla já. po tváři se mi skutálela slza.

"A teď ty." padal mi svojí hůlku. Teď bych ho mohla omráčit, sebrat mu věci a nechat ho tu smrti, ale moje čestné já by to nikdy neudělalo, hlavně potom, když mi před jeho papínkem zachránil život.

Namířila jsem na něj hůlkou a vlasy mu obarvila na černo a namísto toho aby je měl dokonale uhlazené, jsem mu je rozházela do stran. Očividně taky zrovna nebyl spokojený se svým vzhledem, když se viděl. Dívala jsem se na něj a sama sebe se ptala, kam se poděl ten prostý blonďáček s lišáčím úsměvem, místo kterého se tu objevil tenhle vyspělý kluk s modrýma očima a dvoudením strništěm na tváři.