Respect (cz HP fan)

3.Snobská paráda.

3.

Přemístili jsme se před bílou bránou, která ohraničovala obrovský pozemek. Kolem dokola byla zahrada obehnaná živím plotem, a tak zabránila pohledům náhodných čumilů, nebo mudlovským kolemjdoucím. Všude bylo ticho. Ani jediná stopa, že tenhle dům není opuštěný.

Babička si z kabátu vytáhla svou starou hůlku. Zvedla jí ve svých roztřesených prstech nad hlavu a párkrát s ní mávla proti směru hodinovým ručičkám. Ozvalo se tichounké zasyčení. "Vstupte." Babička se potěšeně usmála a zatrčila si znovu svojí hůlku pod kabát. Otočila se na mne a teď už opět s vážným výrazem promluvila.

"Je to seriózní sešlost. Žádné nadávky, nevhodné chování, nebo útěk. Všechno záleží jen na prezentaci." promluvila s takovou vážností, až jsem se bála, že by mě teď dokázala svázat pouhým pohledem na mě. Zní jako bych byla nějaké zvíře a mi právě byli na výstavě, takové co si dělají mudlové. Povrchní to baba.

"Ikdyž u tebe to zřejmě bude problém, jsi po svém zablešeném otci." odfrkla si. Chtěla jsem na to něco namítnout ale to už mě táhla skrz tu bránu. Mřížě se kolem nás rozplynuli a jakmile jsme byli za ní, tak se opět spojili v tuhý kov. Vydechla jsem a konečně se otočila na sídlo, které před náma čnělo, jako mrakodrapy v New Yorku.

Babka se rozešla po oblázkové cestě k masivním stříbrným dveřím. Všimla jsem si kolem sebe pávů, které přes kouzla předtím nebyli vidět. Všichni se na mě dívali s takovou důstojností. Tušila jsem že majitelé tohoto sídla budou stejní.

Opět jsme se zastavili. Natáhla jsem ruku k mosaznému klepadlu a párkrát zaklepala. Strach z téhle ponuré zahrady byl větší, než obavy, o tom, co se asi skrývalo za dveřmi. Chvíli se nic nedělo, už jsem se s tázavým pohledem obracela na babičku, ale ta si jen stáhla svojí škrabošku na oči. Samozřejmě jsem to po ní zopakovala. V té chvíli se otevřeli dveře a v nich stál nejspíš pán domu.

"Jsem mile potěšen že se s vámi opět setkávám Rhiannon." předklonil se a políbil babičce ruku. "A vidím že jste nepřišla sama..."otočil se na mě. Mluvil takovým děsně monotóním hlasem. Hlavu měl zakrytou černou kapucí a na očích měl stejně temnou škrabošku. měla jsem z tohohle místa. Tak hrozně špatný pocit.

"Zdravím Neveah, konečně se setkáváme." políbil ruku i mě. Už už jsem otevírala pusu na to, že se ho taky zeptám na to, jaké je jeho "ctěné" jméno, ale to už do mě babička štouchla a tak jsem neměla jinou možnost, než ho následovat. Prošli jsme obrovskou halou z bílého mramoru a až na konci jsme zabočili a ocitli se tak ještě ve větší místnosti. Vypadalo to tu...no..snobsky.

Po straně byli stolu s nějakým punčem. Myslímže máslový ležák byste tu nenašli. Ze stropu visel mohutný lustr s tak tisíci sklíčky, které odráželi studené světlo na bílé zdi kolem. Většina lidí postávala kolem. Popíjela a o něčem diskutovala. Jediné co tu bylo slyšet byl živí hovor všech přítomných. Ani hudba tu nebyla.

"Jdu se přivítat s pár lidmi." neřekla přáteli..pro ní to jsou jen lidi.. tak říká všem co nejsou rodina. "Opovaž se něco udělat!" řekla přísně, ale to už se po ní jen zaprášelo. Všimla jsem si, že stojí na konci haly a horlivě tam diskutuje. Jak je možné, že je ta stařenka tak rychlá?

Nechala jsem Rhiannon Rhiannon a  raději se obrátila k těm honosným stolům, protože nikdo s kým bych se tu mohla bavit tu nebyl. Tí myslím, že tu byli jen lidé nad čtyřicet. Všichni byli oblečení vážně skvostně. Černé drahé obleky slušeli všem a vyhublé dámy se škrtili v příliš malých šatech, jen proto, aby bylo idět, že sou něco lepšího. Kam jsem se to jen zase dostala.

Zastavila jsem se u jednoho stolku a zkoumavě se zadívala do skleněné mísy. Plavalo v ní cosi zlatavého. Moc jsem tomu teda nevěřila. Podívala jsem se kolem a zjistila, že se nejčastěji pije právě tohle. Opět jsem se otočila zpátky a znechuceně se dívala na zlatavou tekutinu.

"Není to tak hrozný jak to vypadá." promluvil celkem mladý hlas vedle mě a já v tu chvíli zapomněla na všechno slušné vychování.

"Vypadá to až neskutečně odporně." ohrnovala jsem nad tím dál nos.

"Ty asi na tyhle akce zrovna nechodíš, co?" zasmál se vedle mě zvonivý hlas a teprv teď jsem se na dotyčnou osobu otočila. Byl to celkem mladý kluk. Dost vysoký, takže jsem se na něj musela dívat ze zdola. Měl na sobě skvěle padnoucí oblek a na krku zeleného motýlka. Na očích se mu vyjímala podobná škraboška, jako u pána domu, ikdyž tahle byla více do smaragdové, ale co bylo hlavní. Zabraňovala rozpoznání nositele. Jediné co jsem ještě viděla byla skoro až bílá čupřina vlasů trčících do různých stran. Zdál se mi povědomí, ale hned jsem to vyvrátila. Nikoho z těchle snobů přece neznám.

"Nemám to zapotřebí." konečně jsem promluvila. Nevím kde se vě mě bralo tolik té ironie. Znovu se zasmál.

"To já zrovna taky ne, ale otci moc odporovat nejde." pokrčil rameny. "Jinak ten punč ze zlatého rybízu nenní až tak špatný." znovu se pousmál. Dala jsem na jeho a do skleněného kalichu si trochu nalila. Přiložila jsem rám k ústům a opatrně si lokla. Nebylo to až tak špatné. Trochu trpká chuť, ale ušlo to.

"Tak co?" patl se hnedka.

"Zas tak špatný to není." vysoukala jsem na konec ze sebe. Pořád se na mě díval a na tváři mu zářil pobavený úsměv.

"Být tebou tak nic jiného ani nezkouším." opřel se o sloup vedle stolku a překřížil si ruce na prsou.

"Beru tě za slovo." zasmála jsem se společně s ním a znovu se napila z číše. Dívala jsem se po hale. Ani jsem si nevšimla, že začala hrát hudba. Teda hudba..Bylo to spíš něco děsně ponurého, ale k hudbě bych to nepřirovnávala, ale ostaně většina lidí na to dost upjatě tancovala. Přitom všem jsem stále cítila pohled onoho neznámého.

"Aby ti nevypadli oči." podotkla jsem dost trpce.

"To bych se potom nemohl dívat na tak dokonalé stvoření." zatajila jsem dech. Jeho zdvořilost mě..,abych přiznala barvu, dostávala do kolem. "A navíc to není zrovna dvakrát příjemná věc." zasmál se spolu se mnou. Byl milý. Možná až moc, nečekala jsem, že bych se tady s někým mohla povídat, natož se tu zabavit.

"Co by jste řekla na jeden tanec?"  vykání od něj neznělo vůbec snobsky. Naopak působil takovým roztomilým dojmem.

"Proč ne." usmála jsem se a nechala se vtáhnout mezi ostatní páry. Chytl mě za pravou ruku, tu druhou jsem si položila na jeho ramena. Tancovat, jakštakš umím. Rhianonn mě to jakou malou učila. Tedy spíše do té doby, než jsem se začala vzpouzet. Tancovali jsme sladností. Lehounce jsme klouzali po parketách a já si připadala šťastně. Popravdě bych to v téhle chvíli nečekala, ale člověk nikdy neví.

Přiblížil se blíž k mému uchu. 

"Myslím že by bylo zdvořilé znovu zmínit že vám to neskonale sluší." zašeptal, tak abych to slyšela jen já. Zarazila jsem se. Nikdo kromě něj mi ještě poklony neskládal.

"Děkuji, ikdyž bylo by milé kdybych věděla od koho tyto pochvaly mám." řekla jsem s jemným růžencem na tvářích.  Dotancovali jsme a on se odtáhl.

"Myslím si, že mé jméno, by mělo být nadále utajeno Neveah. Je na tom poté něco krásného a tajemného. Budit se budete s nedočkavostí do dalšího dne a toužit po odpovědi. Budete si přát, abychom se ještě někdy viděli a já vám ho prozradil. To malé tajemství vás bude tak užírat, že se můžu spolehnout, že se tu v zimě opět setkáme." dopověděl a odešel.