Respect (cz HP fan)

4.Od škvorýšu po hypogrify.

Vyvoraně jsem se za ním dívala. Odešel stejně záhadně, jako když přišel. S ladností a aurou tajemství kolem něj. Je možné, že mě někdo až tak zaujal? Nikdy jsem se moc nerozhlížela po klucích. Neměla jsem na to moc času a ani jsem po tom netoužila. A pak se najednou objeví tenhle a zcela mi zamotá hlavu.

Probudila jsem se se zalepenýma očima a vyschlím krkem. Odkryla jsem ze sebe mojí peřinu plněnou peřím z kachny. Hádám? Bosíma nohama jsem se vyhrabala z teplé postele a po schodech sešla do kuchyně.

Ten "fantom" měl pravdu, skutečně jsem kvůli němu večer vůbec nemohla usnout a když jsem se konečně ponořila do říše snů a jednorožců, tak se mi před očima zase objevil ten rozkošnej úsměv! Mor na něj..

Dole seděl Harry spolu s tátou. Babča asi ještě musela rozdýchávat včerejš "večírek".

"Dobré ráno" usmála jsem se na ně.

"No a pak... dobré!" podíval se na mě Harry a hned po něm i táta.

"Čekal jsem, že po tý včerejší akci nebudeš chtít s niým mluvit ještě tak týden." zasmál se táta.

"Nakonec to nebylo zas tak strašný, jak jsem předpokládala." nalila jsem si z konvice zřejmě čaj z létajících švestek. Nikdo nemluvil, jen se na mě s úžasem dívali.

"Bylo to ještě horší." mrkla jsem na ně, abych oba dva vrátila zpátky na zem.

"Už si mě vyděsila." zasmál se Harry a opět se ponořil spolu se Siriusem do nějaké příhody co se mu nedávno stala. Chvilkama mluvili i o Vy-víte-kom, ale moc jsem je nevnímala. Mojí mysl bohužel stále neopouštěli ty nečitelné modré oči.

.....................................................

A jsme znova v Bradavicích. Už se mi tu potom celkem stýskalo, ikdyž jsem byla pryč pouze pět dní. Lenka je nemocná, prý jí pokousal zahradní skřítek a jí ta ruka celá otekla, takovýma hnusnýma bodákama, takže si na ošetřovně pobude ještě tak čtyři dny.

Tím pádem jsem ale já neměla nic moc co dělat. Bloudění po prázdném hradu mě nebavilo, poslední dobou jsem totiž nepotkávala ani duchy. Ikdyž jsem se tu vždy cítila jako doma, tak tomu tentokrát něco chybělo.

Rozhodla jsem se jít za Hagridem. Prošla jsem kovovou branou a ve školním hábitu a obyčejných teniskách jsem se pomalým krokem šinula k Hagridově chatce. 

Na zahrádce měl vysázeno spoustu chechtacích dýní a někdy se mezi nima našlo i pár vran, co si na nich chtěli hned smlsnout. Domek vypadal ořád stejně. Sice nebyl zrovna nejkrásnější, ale za to působil takovým tím dojmem domova, jestli víte co myslím.

Zaklepala jsem na dveře, ale k mé smůle nikdo otevřít nepřišel. Chvíli jsem postávala před domkem v naději, že se třeba Hagrid brzy objeví. Sedla jsem si teda na dřevěné schůdky a pozorovala pár vran , které se přímo přede mnou prali o jednu z dýní.

Ucítila jsem studený jazyk na pravé tváři, což mě hned přinutilo k úsměvu.

"Tesáku!!" vykřikla jsem nadšením a přivinula si to slintající zvíře k sobě na hruď. Vždycky jsem měla ráda zvířata, ať už byla jakákoli. Od škvorýšů po hypogrify.

"Heleme se kdo se ukázal." usmívala se na mě mohutná vlasatá postava.

"Hagride." usmála jsem se. Obr ke mě přišel a zvednul si mě do objetí.

"Už si ani nepamatuju, kdy jsem tě viděl naposled Gen. Jak se má Klofa- teda Křídlošíp." vyptával se.

"Nakonec jsem tátu přesvědčila, aby mohl být zase tady. Sice se má u nás dobře, ale určitě mu chybí volnost."

"To jsem rád. Tak mi potom jen dejte vědět, kdy si mám pro něj přijít." usmíval se Hagrid. Klofana neviděl už dva roky, tak se ani nedivím, že ho tahle zpráva potěšila.

"Jen tak mimochodem, kde jsi byl celou tu dobu??" nadzvedla jsem obočí.

 "Na zdravotní dovolený." řekl sebejstě a velkým mosazným klíčem se začal dobývat do podobně vypadající klíčov dírky. 

Nevěřila jsem mu. Vypadal spíš jako by ho právě převálcovalo stádo draků, ale nechtěla jsem se ho na to ptát. Zdálo se mi, že měl svých starostí dost, natož aby se mi vyzpovídal.

Vešla jsem zaním do domku a zavřela za sebou těžke dřevěne dveře.

.......................................................................

U Hagrida jsem posedávala ještě hodnou chvíli, než mě on sám musel dovest do hradu, protože správně bych se v tuhle dobu už nikde neměla potulovat. 

Procházela jsem tmavou chodbou s takovým podivným pocitem. namísto toho abych si to zamířila po schodech nahoru do věže jsem se rozhodla věřit šestemu smyslu a zabočit do leva. Dokonale ticho tu protínal jen zvuk mích špinavých tenisek dopadajících s každým krokem na studenou podlahu.

Asi tak, v polovině cesty jsem uslyšela tichounke vzlykání. Zvědavost mi nedala a já se prostě musela přesvědčit. Zastavila jsem se tedy a jen naslouchala. Nakonec jsem zjistila, že zvuk onoho kňourání vychází z kumbálu na košťata.

Sáhla jsem po klice, ale jak jsem očekávala bylo zamčeno. Automaticky jsem si vytáhla hůlku z kalhot a přidržela jí u rezave klíčove dírky. Tichými slovy jsem pronesla. "Alohomora." Dveře na moje slova zareagovala tichým skřípáním. Otevřela jsem dveře a nahledla do tmy před sebou.

"Lumos." zašeptala jsem znova. Na špičce me hulky se objevilo světlounce modre světlo a osvítilo schody pode mnou. Vydala jsem se teda odhodlaně za zvukem. 

Pomalu jsem sešla schody a objevila se v ušpiněne místnosti. Z jedne strany jí lemovalo přes stovku košťat a z druhe všemožne harampádí.

Procházela jsem místnost s hulkou namířenou před sebe. Vzlykání najednou přestalo. Zahla jsem za roh a hulkou s svítila kolem sebe. Podařilo se mi objevit tmavou postavu schoulenou v rohu místnosti za jednou starou knihovnou, plnou všelijakých prošlích odvaru.

"Lumos maxima" pošeptala jsem. Světlo z me hulku se zdvihlo a vyletělo až ke stropu, kde se zastavilo a osvitilo tak celou místnost. Schovala jsem si hulku zpatky do kapsy a přiblížla se bliž k osobě. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neměla strach.

Klekla jsem si před ní. Byla zahalená v plášti a celá se klepala. Natáhla jsem ruku a jemně jí z hlavy stáhla kapucu.

"Malfoy?"