Respect (cz HP fan)

13.temné panství

"Takže formulka zní Expecto patronum, ale k tomu abyste vyvolali svého patrona musíte najít tu nejšťastnější vzpomínku a nechat jí, aby vás celá naplnila. Potom už je to jednoduší.

"Všichni naráz zavřeli oči a plně se soustředili, ale když vyřkli zaklínadlo, tak se buď nic nestalo, nebo z jejich hůlky vytryskli pouze neurčité nitky modrého světla. Bylo na řadě abych to zkusila i já. Notak Gen nějakou šťastnou vzpomínku. A v tom jsem si vzpomněla na to pravé se zavřenýma očima jsem vyřkla formuli a unášela se na vlnách štěstí z e vzpomínky. Najednou všichni ztichly. Otevřela jsem oči.

Z hůlky mi tryskali modré pramínky které se spojili dohromady a vznikla z nich nádhrená liška. Seděla tak metr a půl ve vzduchu a s nezájmem si všechny prohlížela. Stejná jako já.

"Skvělý Gen. Netušil jsem že to dokážeš hned na poprvé." přiběhl za mnou rozveselený Harry a objema rukama mě držel za ramena. Podívala jsem se po místnosti a všimla si Ginnina vražedného pohledu, který dokonale zdůrazňoval stále ještě přeražený nos.

~~~~~~~~

Pozítří byli Vánoce. Měli jsme je slavit i s Weasleyovými u nás ve štábu Fénixova řádu. Ano vím o něm a mám zakázáno být mezi nimi, což moc nechápu proč, když stejně vím úplně o všem. O tom jak se Voldemort znovu dostává k moci, o tom že Harry zachránil pane Weasleyho od smrti a o dalších věcech. Buď mi je řekne rovnou Harry, nebo spolu s Fredem a Georgem často posloucháme za dveřma. Nikdy je neopatří zaklínadlem.

Horší byla ale skutečnost, že s námi bude na Vánoce i Ginnevra, tak jsem tentokrát okamžitě souhlasila s babiččiným nápadem na ples. Mělo to pro mě spoustu výhod. Konečně pár hodin bez Ginnevry a navíc ještě bych se s ním mohla znovu setkat.

Čas plesu se čím dál tím víc blížil, tentokrát jsem měla na sobě svtěle modré šaty s nadýchanou sukní. Připadala jsem si jako, kdybych zrovna vypadla z nějaké pohádky, ale zo bych pro Rhiannon neudělala. Nazula jsem si ještě stříbrné lodičky na vysokém podpatku a samozřejmě třpytivou škrabošku. Nejspíš si hodně potrpí na anonymitu hostitele.

"Tak jsi připravená ?" vtrhla mi do pokoje babička ani jsem nestihla říct ano a už mě chňapla za ruku a mě se v tu cvhíli převrátil žaludek totálně naruby.

Objevili jsme se na cestě ka pantsví, tentokrát jsme se už mohli zřejmě přemístit přímo dovnitř. Tentokrát tu žádní pávy nebyli, jakoby se tu něco změnilo, jen jsem nemohla přijít na to co. U dveřích už jako obyčejně čekal hostitel. Políbil mě i Rhiannon ruku a nsměroval nás rovnou dovnitř. Už jsem nebyla tak unešená z přepychu kolem mě, ale stejně mě ta zlatovost trochu zarážela.

"No zkus se nějak zabavit." řekla babička a opět zmizla neznámo kam. Bůh ví jak dlouho jsem tu jen postávala a dívala se na dění kolem mě. Unavovalo mě to tu. Nebylo to stejné jako minule. Pomalu a jistě se blížila půlnoc a mě se rozplývala vize o tom, že bych tu spatřila pane tajemného. 

Nedalo mi to, vážně jsem tu pomalu usínala. Chytla jsem si spodek šatů a vydala se pryč z tanečního sálu. Vešla jsem zadními dveřmi na zahradu a usadila se na jedinou lavičku co tu byla. Byla pochmurná noc a mě se zdálo, že se něco stane, že tu něco není v pořádku. Dívala jsem se jen na obrysi smrků kolem panství, kéž by to tu bylo o něco méně děsivější.

Najednou jsem ucítila prazvláštní voňavku za sebou. 

"Mdloby na tebe." pronesl ten člověk tak tichounce, že bych si toho ani nevšimla a to byl také zřejmě účel, protože jsem se propadla do tmy.

~~~~~~~~

Vzbudila jsem se. Nebyl to sen. Seděla jsem na zemi v bílé košilce a stejných kraťáscích které se nosí pod šaty. Studená zem mě mrzla na chodidla. Nevěděla jsem kde jsem a poprvé ucítila pocit beznaděje.

Zvedla jsem se ze země a prošla se po mém věznění. Bylo tu několik sloupů, ale kromě mě tu nebyl nikdo. V tu se otevřeli dveře a vnich se objevil sám Lucius Malfoy. Očividně nebylo co schovávat, když se za svojí práci chlubil.

Chytnul mě za svázané ruce a odvlekl mě nahoru po schodech. Samozřejmě že jsem se vzpouzela, ale byla jsem oslabená a ani jsem neměla hůlku. Měl narozdíl ode mě rozhodně navrch. Hodil mě na nablýskanou podlahu před krb. Nebojácně jsem zvedla hlavu a dívala se do jeho očí. Zajímavé bylo, že jsem neměla chuť se ho na cokoli z tohohle ptát.

K tomuhle člověku jsem chovala všechnu  nechuť světa co existovala. Nejraději bych mu podpálila ten jeho hábit, ale v téhle situaci jsem ho mohla maximálně tak propalovat pohledem.

"Sladká Neveah." začal s úsměvem. "Víš proč tu jsi. Chci vědět kde je sídlo štábu a ještě jednu drobnou věc, ale to ty víš."

"Nevím o čem to mluvíte." odsekla jsem mu.

"Nezlehčuješ mi to Neveah." jeho úsměv zmizel. Vytáhl si ze své vycházkové hole hůlku  a namířil jí přímo na mě. "Odpověz, nebo to co ti udělám se ti nebude líbit."

Mlčela jsem.

"Nedáváš mi jinou možnost." pokrčel ledabyle rameny. "Crucio." vyslovil. Ovládli mě neskutečné bolesti spadla jsem na zem a svíjela se v křečích. Bylo to jakoby vás bodali, spalovali vám kůži a škrtili najednou. Nedalo se to vydržet a z oka mi vykápla první slza.

"Tak už mi to řekneš?"

"Ni-nikdy." sykla jsem, on jen pozvedl hůlku výš a já ucítila ještě horší bolest. Na zápěstí mi pomalu začal ještě k tomu vyrývat znamení zla. Už jsem nemohla. Svíjela jsem se a sem tam vykřikla neskutečnou bolestí. Nešlo proti tomu ani bojovat.

Přestal.

"Víš já mám hodně času a je mi jedno kdy mi to řekneš. Vyber si buď smrt nebo nám to prozradíš." kopl do mě znovu. A hůlkou mě znovu přemístil do sklepení.

Ležela jsem tam bez pohybu a byla ráda že vůbec dýchám. Se slzami v očích jsem se dívala na zakrvácenou pravou paži s čerstvě vyrytým zanmením zla. Můj konec se blížil, alespoň jsem si to myslela. Nedovolím abych zemřela rukou stejného chlápka co zabil mou matku! , protože já ho zabiju mnohem dřív. Musím.