V zajetí

Kapitola 1.

Seděla tam na svém místě na vrcholu velkého balvanu a dívala se na klidné vody jezera. Toto bylo jediné místo, o kterém věřila, že může být svobodná, nebo v to aspoň doufala. Bože, jak si přála, aby existovalo nějaké východisko. Byla královnou, kdo ví, jak dlouho. Myslela si, že to už nevydrží. Král a jeho dcera jí neustále připomínali, o co přišla. Chtěla jen magii, aby Liama zachránila, ale to bylo zjevně nemožné. Eladar chtěl, aby cvičila, řekl jí, že má osud. Ale stálo to skutečně za to? Cítila to, i když jen cvičila s Eladarem, cítila, že se stává jako ona, jako její matka. Přemýšlela jako ona a chovala se jako ona, ale Regina to nechtěla.

Něco v její mysli jí neustále říkalo, že existuje jiné východisko. Ale co by to mohlo být? Zavřela oči a poslouchala tiché zvuky lesa a vody. Přála si jiný způsob. Doufala, že se té šance ještě nevzdala.

Regina pomalu vstala a šla k mírnému břehu. Odhodila boty a zvedla lem jejích jednoduchých bílých šatů vyzdobených tenkou krajkou. Když vstoupila, ucítila chladný dotek vody, která ji objala kolem tenkých kotníků a měkkého písku který se proplétal mezi prsty. Zavřela oči a uvolnila se, i když jen na chvíli, než byla nucena vrátit se na to strašně osamělé místo. Bylo to místo, kde věděla, že zlo a nenávist je vše, co má. Ale tady, v klidu vody a stromů, mohla doufat, že je tam něco, co by ji mohlo odnést.

Najednou mladá žena uslyšela šustění z lesa za ní. Rychle se otočila a přerušila myšlenkovou linii. "Kdo je tam?" Zeptala se nervózním, vysokým hlasem. Rozhlédla se ale nic neviděla. Chystala se otočit zpět, ale zaslechla další šustění. Regina zvědavě vystoupila z vody a vykročila směrem ke zvukům. "Hej?" Zeptala se.

Královna bez jakéhokoli upozornění najednou cítila, jak jí něčí ruka přistála na ​​rtech a kolem pasu se jí ovinula paže. Pokusila se křičet, ale zvuky tlumila mužská ruka, která páchla dřevem a stromovou šťávou.

Před ní předstoupil druhý muž s úšklebkem: „Proč hej, Vaše Veličenstvo!" Byl to poslední, co viděla, než ji přehodil vak přes hlavu a začal ji unášet pryč.

Regina netušila, kde je, když ji náhle odhodili na tvrdou zem. Ačkoli měla vak na hlavě, stále slyšela všechno. Všude kolem ní byli muži, kteří si navzájem šeptali. Cítila silnou vůni hořícího ohně a slyšela cinkání toho, co připomínalo plechové hrnce a pánve nebo něco takového. I když to bylo trochu tlumené, slyšela zvuk hlasu:

„Co to sakra je, muži?" Byl to hlas mladého muže, hluboký s mírným anglickým přízvukem.

Regina slyšela, jak jeden z jejích únosců mluví: „Je to královna. Přivedli jsme ji sem, jak jsme plánovali."

Muž odpověděl: „Konkrétně jsem ti řekl, že to neuděláme. Muži, my jsme zloději, ne únosci! O to nám nejde!" Věděla, že je naštvaný. Podle tónu měla podezření, že s ničím z toho nesouhlasil.

„Ale, šéfe, jak bychom měli spravedlnost vůči lidem?" Slyšela, jak se druhý únosce zeptal.

„Tím, že děláme to, co děláme vždy, muži! Bereme bohatým a dáváme chudým. Neděláme nic jiného! Neunášíme královnu z království a nevyžadujeme za ni výkupné. Není majetkem." Regina cítila, jak se jí dvě ruce dotýkají paží, což způsobilo, že sebou trhla. „To je v pořádku, milady, nechci ti ublížit," slyšela ho říkat, když jí pomáhal vstát.

„Odkdy ti tolik šlo o královské, šéfe?"

„Odkdy se zachází s dámou takovým způsobem?" Odpověděl, když jí sundal vak z hlavy. Regina najednou cítila, jak jí do očí zasáhlo sluneční světlo. Škubla sebou. Když se její oči přizpůsobily, otevřela je a sledovala muže stojící ho před ní. Měl na sobě tmavě hnědé boty a kalhoty, zelenou koženou vestu přes světlejší tříslovou košili a sadu šípů přes pravé rameno. Na hlavě měl tmavé vlasy sestupující ke světlému strništi na jeho čelisti. Jediné věci, které nebyly temné jako les, byly jeho oči, jasně šedo-modrá barva. Byly téměř průhledné, jako by se do nich mohla zblízka dívat a vidět jeho skutečné myšlenky. Zírala na jeho úsměv, když se ji snažil uklidnit a ujistit ji, že jí neublíží.