V zajetí

Kapitola 4.

Seděla na posteli se skloněnou hlavou a očima upřenýma na dlaně. Přemýšlela o tom, co se stalo před pár hodinami na Mostě trolů. Něco se stalo; něco způsobilo, že ten troll odletěl z okraje mostu a zemřel. Byla to ona? Použila magii, aniž by použila svou nenávist a hněv? To ji zmátlo, když se jí prsty sevřely v dlaních a znovu se rozvinuly. Její tmavé oči sledovaly pohyby, zatímco přemýšlela, co to mohlo způsobit.

Když někdo zaklepal na dřevěné dveře, hlava mladé královny se otočila. "Pojďte dál," odpověděla trochu chraplavým hlasem.

Dveře se zaskřípěním otevřely a odhalily malého Johna. Podíval se dovnitř s jemným úsměvem a laskavýma očima. "Milady," pozdravil. "Myslel jsem, že bych tě mohl zkontrolovat. Zjistít, jestli něco nepotřebuješ?"

Regina zavrtěla hlavou a usmála se: "Ne, děkuji, Johne. Jsem v pořádku." Zvedla obočí a dodala: "A nemusíš mě neustále kontrolovat. Je to od tebe laskavé, ale nemusíš na mě neustále čekat."

"Jednám podle Robinových požadavků."

Znovu se zasmála: "To není nutné. Každý den se se mnou zachází jako s královnou. Někdy je hezké…" její oči hleděly zpět na její jemné ruce položené na klíně, "prostě se mnou zacházet jako s člověkem." Pokorně se usmála.

Na rtech vousatého muže vyrostl úsměv. "Víš, začínám věřit, že Robin má o tobě pravdu. Jsi trochu jiná než většina členů královské rodiny." Chytil kliku a pokračoval: "Budu dole u baru, pokud mě budeš potřebovat, Milady."

Začal vycházet z místnosti, dokud Regina rychle nepovstala a zeptala se: "Jak se má?"

Zvedl hlavu směrem k ní a přikývl: "Má se dobře. Odpočívá v místnosti hned vedle tebe, jestli ho chceš vidět."

"Ach," Reginy oči se na okamžik rozšířily. Zavrtěla hlavou a koktala: "Já- nechtěla bych ho rušit."

I když bylo zřejmé, že toho bylo víc. I John to viděl. "Nechtěla by jsi se ke mně připojit dole v krčmě? Aby jsi tu nezůstala sama?" V jejích očích viděl úzkost, nervozitu. Možná by jí pomohlo kdyby nebyla sama.

"Za minutu," odpověděla s malým úsměvem. "Děkuju." Sledovala, jak muž jednou přikývl, než za sebou zavřel dveře. Stála tam tiše s myslí znovu pracující a přemítala o všem, co se toho dne stalo. Věděla důvod, proč nemohla vidět Robina. Byl to ten dotek, to zvláštní gesto. Teplo a náklonnost, kterou jí věnoval jednoduchým pohlazením ruky... ji vyděsily. Stále to nemohla pochopit. Stalo se mezi nimi něco? Něco, co možná vyvolalo ten magický výbuch na mostě, ty trapné pauzy mezi nimi, ten láskyplný dotek? V tu chvíli se příliš bála to zjistit.

Poté, co za sebou pečlivě zavřela dveře, se Regina rychle otočila a zamířila ke schodišti. Rychle ji však zastavil ten známý hluboký mužský hlas s přízvukem, který volal její jméno. Otočila se a všimla si vysokého modrookého muže, který za sebou zavíral dveře své vlastní ložnice se sladkým úsměvem na rtech při pohledu na ni. Hlavu měl omotanou obvazem, lehce zakrváceným z místa, kde byl zraněn.

"Co děláš?" zeptala se Regina s vytřeštěnýma očima v obavách o Robinovo zdraví. "Měl bys odpočívat." Přistoupila k němu blíž, ruce zkřížené na hrudi.

"Pouhá rána do hlavy, Milady. Není se čeho bát. A už vůbec ne mi bránit v oslavné noci s mými muži," ušklíbl se.

Regina se ušklíbla: „Ty a tvoje oslavy…“ Zavrtěla hlavou a zvedla na něj obočí.

Tiše se zasmál a vyvrátil: "Nepřistihl jsem tě náhodou, že se chystáš připojit také k oslavě?"

"No já-" Regina se odmlčela. "Nechtěla jsem-"