Prokletá barvami

Prolog

Běžela jsem po kamenné cestě a mermomocí se snažila nezakopnout o nerovný povrch. Řeka hučela vedle mě a slunce mě hřálo na tváři. Pot ze mě stékal v proudech a můj malý společník, Aaron, těžce vydechoval. Využila jsem tedy příležitosti, zaběhla k řece a dovolila mu se napít. Sama jsem si opláchla obličej a blaženě vydechla z té příjemně chladné vody.

Když jsem se otočila, abych pokračovala v cestě, cestu mi zatarasila partička o šesti klucích. Ani jednoho jsem v životě neviděla, ale oni vypadali, jako by se mnou měli nevyřízené účty.

Což nedávalo smysl, protože jediné účty, které jsem si nevyřídila, byly s mými spolužáky – a se sousedkou přes ulici.

Velmi rychle jsem došla k závěru, že i přes svou výšku a nějaké svaly se dospělým klukům opravdu nepostavím – vždyť byli minimálně o šest let starší než já. Začala jsem tedy couvat a tiše zanadávala na řeku, která mi zabránila v dalším ústupu.

Když ke mně přistoupili, s dost jasnými úmysly, jednomu se mi podařilo ubalit. Další dva mě však podrželi na místě a zbavili se i Aarona, který na ně vztekle štěkal.

Jak mohl dnešek jít tak rychle do sraček?

Otočila jsem se k tomu před sebou a plivla mu do obličeje. „Kde máte problém?" zavrčela jsem. Házela jsem rukama, ale proti nim jsem neměla žádnou šanci.

Ten, který stál přede mnou, se zamračil na plivanec, který mu skončil v odporné tváři, a otřel si ho. Poté se na mě ušklíbl a sladce řekl: „Něco jsme si nevyřídili."

Zavrtěla jsem hlavou – jednou, poté znovu. „S někým jste si mě spletli, v životě jsem vás neviděla."

Aspoň v něčem se nade mnou vesmír smiloval.

Vytáhl nějaký kapesník, plně ignoroval má slova. V něčem ho namočil. „Pověz mi, jak voní chloroform?" zeptal se popichovně, než mi kapesníkem přikryl tvář.

Kurva.

Zmítala jsem se, ale ne dost na to, abych se jejich sevření zbavila. Mohly uplynout celé věky, kdy jsem se snažila vymanit z jejich pevných stisků a zachránit se, ale podle všeho jsem se nesnažila dostatečně. Oči se mi zavřely a já upadla do mdlob.

***

Obklopovala mě voda, to jsem cítila. Věděla jsem, že chloroform neudrží člověka mimo dlouho, takže alespoň to byla šťastná zpráva.

To, že jsem se na pochybném dřevě plavila po řece, už zas tolik ne.

Nalokala jsem se vody a skoro se vyzvracela, jak byla odporná. Rozhlížela jsem se kolem a poznala, že nemůžu být tak daleko od místa, kde mě napadli, takže jsem rychle začala kopat nohama ke břehu. Lana okolo mých rukou se mi nedařilo přeříznout ani se z nich vykroutit, takže tohle byla jediná možnost.

Zavrčela jsem a zadoufala, že mě nestrhne proud, než jsem se vrhla do vody a nějakým prazvláštním způsobem se vydala ke břehu. Končetiny mě bolely, oblečení mě stahovalo do hlubin a já lapala po každém nádechu.

Možná to byl zázrak, že se mi podařilo se zachytit jednoho z klacků na kupě u břehu.

K mé smůle však klacek nebyl tak pevně zachycen a mé mokré a vyčerpané ruce ho i proti mé vůli pouštěli. Věděla jsem, že kdybych se jen zkusila přitáhnout, urve se a já skončím pod vodou.

A chvíli nato budu po smrti.

Klacek se pohnul a já vykřikla. Proud mě stahoval, už jsem se nedokázala držet –