Prokletá barvami

2. Napadení

Poslední dny ve škole už jsem si užívala zasloužený klid. Teda, až na sportovní den, kde jsem musela vydávat výkony při skoku do dálky, který jsem si zvolila, když jsem si domyslela, že se nechci chlubit svými podprůměrnými běžeckými schopnostmi.

Dnes se ale rozdávalo vysvědčení.

Ačkoli jsem byla značně proti, moje matka si přála, abych šla do školy v šatech. Proto jsem si zvolila splývavé šaty pod kolena, bez rukávů a s límečkem. Jejich vínová barva lichotila mé postavě a zároveň nekontrastovala s mýma hnědýma očima a vlasy, které jsem si výjimečně sepnula do copu s dvěma prameny na skráních, aby trochu zjemnily můj jinak drsný obličej.

Vzala jsem si plátěnou tašku, do ní hodila klíče, peněženku, mobil a svíčku pro učitelku, do uší si dala sluchátka a vyšla jsem na bus. Komukoli, kdo měl v plánu se ke mně posadit, stačil můj jediný pohled, aby si to ihned rozmyslel.

Když jsem dorazila do třídy, většina spolužáků už zde seděla, včetně Emmy a Lilly. Ačkoli ani jedna z nich nebydlela ve stejném městě jako já, znaly jsme se odjakživa.

Zazvonilo na hodinu a do třídy vešla třídní učitelka. Chvíli jsem zvažovala, jestli si sluchátka nenechám, ale nakonec jsem došla k závěru, že alespoň dnes bych je mohla vynechat.

První čtvrthodinu učitelka jen kecala o tom, ať jsme o prázdninách opatrní a jak je ráda, že jsme její třída, než se konečně přesunula k předávání vysvědčení. Jelikož jsem kvůli své debilní volbě jména šla skoro na začátku, nemusela jsem dlouho čekat, než vykřikla: „Endark Crossworld."

Se svíčkou v ruce, provázená posměšnými pohledy a úšklebky, jsem došla k učitelce a převzala si od ní vysvědčení. Darovala jsem jí svíčku a čistě pro provokaci – a možná i proto, aby pozornost mých spolužáků upoutalo i něco jiného – ji zapálila. Všichni se lekli, ale účel to splnilo a já si v klidu sedla, než jsem její oheň utlumila.

Mé vysvědčení mě překvapilo, protože jsem skončila jen se čtyřmi dvojkami a prospěla jsem s vyznamenáním. Věděla jsem, že nepatřím k těm nejhloupějším ani zdaleka, ale čekala jsem trochu jiný výsledek.

Po konci hodiny jsem odešla na vlak, po cestě si do domu objednala kebab a jen těsně se tam stihla dostat dřív než kurýr. Po jídle jsem si šla sbalit věci na camp sebeobrany, protože jsem měla odjíždět už zítra, a postěžovala jsem si na to, že opět skončím v ubytovacích buňkách o čtyřech metrech čtverečních, kde většinu prostoru zabírá postel a zbytek si ponechávají pavouci.

Stále jsem si na to nezvykla.

Když sestra i matka dojely domů, ihned šly spát, čehož já značně využila. Oblékla jsem se do černé, zahalila se kapucí mikiny a s toulcem u boku a lukem v ruce se vypařila z domu.

Na louce jsem vytáhla svůj terč a připevnila ho na strom. Bylo bezvětří, takže se mi střelba usnadnila.

Všechno šlo až příliš dokonale na to, aby se něco neposralo.

V lese na drobné vyvýšenině po mé pravici se ozvalo kvílení, které jsem nějakým zázrakem byla schopna zaslechnout. Každý normální člověk by ihned zmizel a nikdy by se nevrátil.

Já ale nebyla normální, očividně.

Měsíc mi jasně svítil na cestu, když jsem se za kvílením vydala. Luk jsem svírala pevně v ruce a kdykoli byla připravená do něj založit šíp a střelit.

Jak se ale ukázalo, nebylo to potřeba, protože to jediné, co jsem našla, byla zakrvácená srna na pokraji smrti. Dlouho jsem se nerozmýšlela a střelila ji do hlavy, stejně by to už nepřežila.

Otázkou zůstávalo, co ji tolik pokousalo.

Rozhlížela jsem se kolem, ale všude byly jen stromy, překvapivě. Rozhodla jsem se jít přímo rovně, jen abych po chvíli šlápla do nějakého potůčku a instantně si promočila boty. Tiše jsem zanadávala a pak si umyla šíp od srnčí krve.

Otočila jsem se dokola a uvědomila si, že nemám nejmenší tušení, kde to jsem. To však byla má nejmenší starost, když jsem si všimla, jak se za stromem něco mihlo.

Kvapně jsem do tětivy založila šíp, ale než jsem vůbec stihla vystřelit, skončila jsem na zemi s lukem někde vedle mě.

Mohla jsem si jen prohlížet dvě postavy, které jako by pohlcovaly i světlo měsíce. Přišlo mi, že je obklopuje temnota, ale dokázala jsem rozeznat jejich podobné rysy, asi to byla dvojčata. Byli stejně vysocí, černé vlasy měl každý jinak upravené, a jejich oči... i nyní, když nás skrývala noc, mi přišlo, že černě září.

Z tětivy jsem vytáhla šíp a namířila ho proti nim. „Co chcete?" vyštěkla jsem, zatímco jsem se pomalu plazila dál. Až když jsem narazila do stromu, jsem si uvědomila, že jsem hluboko v řiti.

Spatřila jsem dýku v ruce jednoho z nich a lano v ruce toho druhého a nasucho jsem polkla. Vykročili za mnou s dost jasným cílem, ale to je sejmuli k zemi čtyři kluci, kteří se tady bůhvíodkud objevili. Možná bych se tím zaobírala, kdybych si nevšimla, jak jim září oči – modře, tyrkysově, červeně a oranžově.

Ať už byli kdokoli, o barvách věděli.

Popadla jsem svůj luk a sprinty vyběhla pryč. Neohlížela jsem se, potřebovala jsem se odsud co nejrychleji dostat.

Ovládala jsem kineze, proč jsem se ale nemohla, co já vím, teleportovat?

Se svou šikovností se mi podařilo zakopnout o trávu a skutálela jsem se z kopce. Dobrá zpráva byla, že jsem věděla, kde jsem, a těm klukům jsem se pravděpodobně ztratila. Ta špatná byla, že jizva na mé dlani mě začala pálit a já po pečlivějším zkoumání zjistila, že jsem si ji roztrhla a valila se z ní krev.

Zavrčela jsem a rozhlížela se kolem, čím bych krev mohla zastavit, ale to mi ji sevřela teplá dlaň a já sebou škubla. Díval se na mou ruku, oči mu přestaly zářit jasnou modří a nahradila je modř temného oceánu.

Kurva.

Zvedl ke mně pohled a já na moment ztuhla na místě, když jsem spatřila jeho dokonalou tvář – krásu, které se nemohlo nic rovnat. Zachvěla jsem se, když mě na tváři pohladil jeho horký dech, a na chvíli asi zapomněla dýchat, když se tím temným hlasem s náznakem smyslnosti zeptal: „To jsi ty?"

Do prdele, jindy bych se tu nad ním rozplývala asi donekonečna.

To jindy ale bylo podstatné, protože nyní jsem vytrhla svou ruku, popadla luk a zmizela ve stínech.