Prokletá barvami

3. Camp

Doběhla jsem domů a zamkla jsem se v pokoji. Luk a toulec jsem odložila a sama se svezla po dveřích.

Kurva.

Prohrábla jsem si vlasy a s nelibostí zjistila, že mi v nich uvízlo několik větviček a tráva. Proto jsem popadla pyžamo a zmizela v koupelně, abych se rovnou celá umyla.

A v zrcadle spatřila svůj odraz.

Mé oči modře poblikávaly. Chtělo se mi řvát, ale vzhledem k tomu, že matka ležela v místnosti vedle, nemohla jsem. Párkrát jsem zamrkala a zbavila se té záře, ale ani trochu jsem se neuklidnila.

Ti kluci mě našli.

Sice jich bylo o dva míň, ale našli mě.

Svlékla jsem se a zalezla do sprchy. Jistá část mě doufala, že ze mě horká voda smyje i všechny nepříjemné pocity, ale pod mou kůží mě nadále sžíraly, i když už na mém těle nezbývalo nic, co by mi připomnělo předešlé chvíle.

Až na jizvu, která mě pálila s každou kapkou vody, která na ni dopadla. Asi to byl zázrak, že se její okraje stáhly k sobě a po krvi brzo nezbyla jediná památka.

Umyla jsem si hlavu a vydrhla se skoro do krve. Kůže se mi rudě leskla a já děkovala všem neexistujícím bohům, že se nemusím například holit a postará se o to biokineze – kineze umožňující měnit podoby, kterou jsem se naučila ovládat maximálně do této fáze. Nechtěla jsem si ani představit, že bych si ještě dnes musela holit nohy, abych v kraťasech nikoho nevyděsila.

Zato jsem si ale představila kluka, který se dnes objevil v lese, a mezi mýma nohama se rozlilo horko, které nemělo nic společného s teplým proudem sprchy.

Zavrčela jsem a zastavila vodu. Usušila jsem si vlasy, převlékla se do pyžama a zalezla do postele. Snažila jsem se nemyslet na jeho pohlednou tvář, na barvy, na svou moc, na znak na mém zátylku nebo na to, co se stalo před třemi lety, ale ty myšlenky si našly cestu do mé hlavy.

Vzala jsem si tedy sluchátka, pustila do nich hudbu a pouze díky jejich pomoci konečně usnula.

***

Blížilo se poledne, když jsem se probudila. Hudba mi dále hrála v uších, proto mě překvapilo, když jsem zaslechla, jak má matka buší na dveře, ať ihned vstávám.

Oblékla jsem si černé kraťasy a tmavě zelené tílko s volnými zády. Vlasy jsem spletla do copu a téměř okamžitě mi z něj vypadly kratší prameny.

Odjíždět jsem měla o půl druhé odpoledne, na camp jsem měla dorazit ve dvě. Měl mě vyzvednout můj otec, který tam měl svůj týden strávit s ostatními dospělými a zároveň jakožto jeden z trenérů pro nás, což byla další nevýhoda, které jsem každý rok musela čelit.

Asi po půl hodině jsem měla zabalené poslední věci a odešla jsem se naobědvat. Poté jsem vykonala ranní hygienu, akorát včas, protože se domem rozezněla nepříjemná melodie zvonku.

Popadla jsem svoje věci, rozloučila se s matkou a sestrou a zmizela u otce v autě. Cesta nebyla dlouhá, zato dost nepříjemná jak pro mě, tak pro auto, které muselo projíždět po hodně nehezkých cestách.

Když jsme dojeli na místo, otec sebral dvoje klíče a jedny hodil mně. Sám odešel do podlouhlé budovy, kde přespávali trenéři, a já odešla do té druhé, kde měly spát děti.

Procházela jsem dlouhou chodbou a hledala svou buňku. Celkově jich zde bylo dvacet pro čtyřicet dětí, ale vzhledem k tomu, že nás zde bylo údajně třicet sedm, jsem tu svou buňku dostala pro sebe – což bylo štěstí, protože byla malá už pro jednoho člověka.