Prokletá barvami

22. Zase člověkem

Pohled Dark

Tři týdny v liščím těle jsem si užívala. Nejenže to bylo snazší, téměř vše jsem zapomněla.

Hledali mě každý den a ani jednou se nezastavili. Přidal se k nim i Linux, aby mě potom případně proměnil zpět na člověka, ale... to jsem nemohla dovolit.

Cítila jsem se jistým způsobem svobodná, protože to jediné, co jsem si pamatovala, byly jména a ta nesmírná nenávist vůči Werdenovi. Asi bych už dávno přišla o rozum, kdyby mě nedržela ta nějaká prazvláštní věc v mém nitru.

Chtěla jsem zůstat liškou. Potřebovala jsem to, nesměla jsem se proměnit zpět.

Probíhala jsem houštím kolem svých pastí a spatřila Barb a Corta, jak drží pušky s uspávadlem a snaží se mě najít. Ani jeden z nich mě nepostřehl.

Po chvíli jsem zpozorovala Werdena, který před několika dny poslal do prdele strážce, kteří ho jako údajného následníka trůnu měli hlídat. Král Mercosu stihl zemřít, ale ani jeho, ani Erika to nezajímalo.

Když jsem pomyslela na Erika, zatnula jsem zuby.

Zaměřila jsem se na toho parchanta před sebou a zavrčela. Všiml si mě, ale než vůbec stihl cokoli udělat, skočila jsem po něm. Elektřina projela mou srstí do jeho těla a Werden prudce dopadl k zemi.

Než jsem mu prokousla hrdlo, do krku se mi zabodla šipka.

Otočila jsem se a uviděla Xen, jak na mě přesnou rukou stále míří. Neudělala jsem nic dalšího a v návalu uspávacích látek se zhroutila k zemi.

Probudila jsem se bůhvíkdy. V liščím těle jsem byla přivázaná k nějaké kládě, a ať jsem se snažila jakkoli, nedokázala jsem se odsud dostat.

Všichni si mě prohlíželi se smutkem v očích. Tyčili se nade mnou a v nejmenším je nezajímalo mé tiché vrčení.

Linux se ke mně sklonil a podíval se mi přímo do očí. „Teď jí musíte připomenout ty nejdůležitější vzpomínky. Cokoli, co by ji dostalo zpátky," řekl ke skupině za sebou a trochu odstoupil.

A tak přicházeli. Říkali mi, co jsem zapomněla, a ať jsem se jejich hlasy snažila vytěsnit jakkoli, vzpomínky mořily mou mysl.

Ne.

Ne.

Vybavovalo se mi, jak jsem poprvé potkala Erika, Herolda, Corta a Querta. Jak mě naháněli kolem Labe a pokoušeli se mi vysvětlit, co se to sakra dělo.

Vybavovalo se mi, jak jsem chodila do školy a nějaká parta kluků mě šikanovala. Jak jsem chodila k psychologovi a nikdo mi nic nevěřil.

Vzpomínala jsem na camp a opětovné setkání s Erikem. Na náš souboj po útoku trojčat a na to, jak jsem ho políbila, než mě unesl do Mercosu.

Vyprávěli mi, kdy se se mnou poprvé potkali, a v nešetřili s detaily. Každou posranou sekundu těch chvílí popsali do nejmenšího detailu.

Ukazovaly se mi vzpomínky na okruh VaZ, na společné chvíle s Xen a Barb. Na nakupování šatů a dlouhé rozhovory, které postrádaly jakýkoli smysl.

Viděla jsem ples. Společný tanec s Erikem i to, jak u mě zůstal sedět, aby mě uchránil před Werdenem. Spatřila jsem i to, co následovalo. Louku, vysokou trávu, svou první proměnu na lišku a... první skutečně intimní okamžik s Erikem.

Zatnula jsem zuby, vzpomínky mě pohltily. Bojovala jsem se svou lidskou podobou a odmítala ji přijmout, nesměla jsem se podrobit.

Viděla jsem i další věci, na které jsem dávno zapomněla. Události z mého dětství, které jsem si nemohla pamatovat.