Sterek oneshoots

Nenechám si ho vzít!

          Hádejte kdo je totálně v háji. Jestli jste si mysleli že já, tak jste měli pravdu. A víte proč jsem v háji? Ne? Tak já vám to řeknu. Celá smečka se včera nehorázně ožrala, což by takovej průser běžně nebyl. Prostě jsem se ráno probudil nahej a s bolavým zadkem vedle Dereka. Jo, Stiles měl zase jednou smůlu. Až se vzbudí, tak mě zabije. Rychle jsem se oblíkl a jel dom. Ale vážně lidi, já nechci umřít. Dal jsem si sprchu a začal uklízet nástěnku. Vlastně jsme včera pili kvůli vítězství.

          Uběhl týden a já jsem se smečce snažil vyhýbat. Docela se mi to i dařilo, jelikož mi bylo zle a každý ráno jsem zvracel. Táta mě nechal doma a neustále mě kontroloval. Na dnešek jsem byl domluvený s Deatonem na další lekci o nadpřirozenu. Celkem se tam i těším.

          Sedím na veterině, pozorně poslouchám a snažím se potlačit nevolnost. Lekce skončila a já už se chystal odejít. "Počkej, Stilesi. Chtěl bych si s tebou ještě promluvit." Pokyne mi, abych si znovu sednul. Nebudu lhát, byl jsem celkem nervózní. "Nevíš co se děje? Derek se poslední dobou chová zvláštně a trochu odtažitě." A je to tady. Brzo budu pod kytičkama. Snažil jsem se potlačit další nával nevolnosti a rychle něco vymyslet.

          Když jsem si potom prohlédl Deatonovu tvář tak šlo vidět, že má starosti. "Jak zvláštně se chová? Poslední týden jsem byl nemocný, takže nemám přehled." Udiveně se na mě podíval a zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Nakonec zavrtěl hlavou. "Když se smečka o něčem baví, tak vůbec neposlouchá. Pokud se ho chceš na něco zeptat, tak ho musíš pomale praštit aby tě začal vnímat. Většinu času vypadá, že mu něco chybí a on sám neví co to je. Všichni si o něj děláme starosti." Byl jsem překvapený. Hodně překvapený. 

          Musím na to logicky. "Kdy se tak začal chovat?" Zeptal jsem se a čekal na odpověď. "Hned to ráno po té vaší oslavě." Ne. To nemůže být... A nebo jo? Už jsem asi naivní. Určitě to není kvůli mě. "Stalo se něco na té oslavě? Něco neobvyklého?" Zeptal se pro změnu on. Ztuhl jsem a podíval se mu do očí. Přemýšlel jsem, jestli mu to mám říct. "Něco se stalo ale pochybuju, že by to s ním udělalo tohle. Spíš by byl naštvanej. "Deaton se na mě podíval přesně tím pohledem který říkal, abych pokračoval.

          Tak tohle bude dost trapný. "Nevím sice proč nebo jak přesně se to stalo..." Nervózně jsem se podíval na nástěnku s různýma brožurama a přemýšlel, co dál. "Stilesi." Podíval jsem se znovu na něj. "Co se stalo?" Sklopil jsem poraženě hlavu. "Nejspíš jsem se v opilosti s Derekem vyspal. Ráno jsem se prostě probudil vedle něj, byl jsem nahej a bolel mě zadek." Vychrlil jsem ze sebe a zrudl. Slyšel jsem jak Deaton zhluboka nasál vzduch a potom vydechl.

          Seděl jsem tam jako hromádka neštěstí a čekal na rozsudek. Deaton se už nadechoval, že něco řekne ale já už to nemohl vydržet. Rozběhl jsem se na záchod a začal zvracet. Když jsem skončil tak mi Deaton pomohl dojít k židli, posadil mě a podal mi sklenici vody. "A tady máme důvod, proč se Derek chová tak, jak se chová." Nechápavě jsem se na něj podíval.

          Posadil se, promnul si spánky a s vážným výrazem se na mě podíval. "Derek je na tebe možná naštvaný ale jeho vlk mu brání ti jakkoliv ublížit. Nejspíš se snaží pochopit, proč se tě jeho vlk tak moc snaží chránit." Tak to bych taky rád pochopil. Ale díky němu jsem vlastně ještě naživu takže bych mu měl poděkovat. "A víš proč mu v tom brání, Stilesi?" Zakroutil jsem hlavou a čekal na rozsudek. Deaton to totiž určitě ví.

          Snad ještě nikdy jsem nebyl tak nervózní. "Jeho vlk si tě velice oblíbil a rozhodl se po poněkud krajní a nezvyklé řešení." Tak jo, teď se začínám docela bát. "Řeknu to trochu jednodušeji ale přesně to vystihuje co se stalo, dobře? Hlavně se snaž být v klidu." Tak to je asi se mnou hodně zlý. "Čekáš s Derekem dítě." Můj mozek právě vypověděl službu. Z lekcí nadpřirozena vím, že když je alespoň jeden z páru nadpřirozený tak to jde ale nikdy jsem si nemyslel, že se to stane zrovna mě.

          Chvíli jsem se ještě koukal před sebe než mi něco došlo. Nosím v sobě další život. Dal jsem si ruku na břicho a začal po něm pomalu jezdit. Musel jsem se nad tou představou usmát. Bude to moje malý štěně. S radostí jsem se podíval na Deatona. "Měl bych to jít oznámit Derekovi." Už vsával ale já mu zatarasil cestu. "Ne! To nemůžete! On mi moje štěně bude chtít vzít!" Začal jsem po něm hystericky křičet.

          Nejspíš ho moje reakce vyvedla z míry. Po chvíli se mu šťastně zablesklo v očích. "Je hezké vidět, že si chceš to dítě nechat. Ale Derek by měl vědět, že z něj bude otec." Vyběhl jsem z veteriny a chtěl odjet domů ale do někoho jsem narazil. Byl to Derek a za ním celá smečka a všichni se na mě dívali. "Stilesi, jsi v pořádku?" Podíval jsem se na Scotta a začal kroutit hlavou. Co nejrychleji jsem se rozběhl k autu a jel rychle pryč.

          Když sem dorazil domů, tak jsem se začal rychle balit. Pojedu za příbuznýma do Oregonu a cestou to oznámím tátovi. Nedovolím, aby mi Derek vzal moje štěně. Už jsem vycházel z pokoje když mi někdo vzal mou tašku a odhodil ji. Rychle jsem se otočil a v duchu začal panikařit. Byl to Derek a oči mu zářili rudě. Byl naštvaný. Jakmile udělal krok blíž tak sem si objal břicho a zamračil se na něho. "Nedovolím, aby jsi mi vzal mé štěně!" Byl jsem připravený se bránit všemi možnými způsoby.

          Vypadal zaraženě. Hodně zaraženě. Začal jsem pomalu couvat ke schodům ale on si toho všiml a hned mě chytil. Jelikož jsem si rukama chránil břicho tak jsem se do něj zakousl. Sice sebou cukl ale nepustil mě. "Nech mě být! Já ti ho nedám!" Začal jsem ho kopat. S ním to vůbec nehlo a nesl mě do pokoje. Jakmile mě pustil, tak jsem spadl do postele.

          Posunul jsem se co nejdál od něho a stočil se do klubíčka. "Nechci o něj přijít." Řekl jsem zoufale a měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. Vedle mě se prohla matrace a pak si mě Derek přitáhl do objetí. "Už chápu, proč měl o tebe Deaton takový strach. Kdybych přišel později, tak by jsi tu už nebyl." On na mě není naštvaný a nechce mi sebrat moje štěně? Podezíravě jsem se na něj kouknul.

          Když si všiml, že jsem se na něj podíval tak mi dal pusu na nos. Teď jsem se pro změnu tvářil zmateně. "Když seš zmatenej, tak si ještě roztomilejší než normálně." Než normálně? On si myslí, že jsem roztomilej? Všiml si, že jsem zmatenější než předtím a pousmál se. "Víš, Stilsi, už nějakou tu dobu tě mám rád, ale držel jsem si odstup." Tak teď jsem vůbec nevěděl, co mu na to mám říct.