Sterek oneshoots

Jako v pohádce

          A je to. Další hrozba je odvrácena ale já jsem stále v háji. Abych to ujasnil. Objevila se tu čarodějnice a já jsem byl podle ní hrozba. Jednoduše ze mě udělala ducha. Ne že bych byl mrtví, jen vzala moji duši a vyndala ji z těla. Moje tělo je v nemocnici a spí. Já osobně se potuluju všude možně. Je to i celkem zábava ale chtěl bych už zpět.

          Už asi dál nesnesu dívat se, jak se u mé postele střídají všichni mí přátelé a vyprávějí mi co se jim stalo. Nejhorší jsou ty chvíle kdy mě prosí, abych se vzbudil. V těch chvílích mi tečou slzy a zoufale na ně křičím ať mi pomůžou. Jenže oni mě neslyší a ani nevidí. Mohu je jen sledovat co dělají a poslouchat o čem si povídají.

          Nejhůř je na tom táta. Skoro nejí a ani nevím, kdy naposledy se pořádně vyspal. Mám o něj velký strach. Kdybych jim jen mohl nějak naznačit, že jsem tady. Že je poslouchám a že mi všichni chybí. Vůbec nevím co mám dělat abych se mohl zase vrátit do svého těla. Chtěl bych je všechny obejmout a říct jim, že jsem v pořádku, že se nemusejí bát.

          Dnes jsem se rozhodl pozorovat Dereka. Celá smečka si o něj dělá starosti. Prý se chová odtažitěji než kdykoliv předtím. Budu ho sledovat a zkusím přijít na to, proč se tak chová. Už jsem u něj skoro půl dne a on jenom sedí na křesle a dívá se z okna. Opravdu se o něj začínám bát. V nemocnici mě nikdy nenavštívil a tak jsem ho až dodnes neviděl. Už chápu proč si o něj dělají starosti. Je nezvyk ho takhle vidět.

          Kolem poledne se tu objeví Peter a nese s sebou jídlo. "Je čas na oběd. Donesl jsem ti pizzu tak ji sněz." Derek na jeho slova vůbec nereaguje. Dál sedí a dívá se z okna. Peter si povzdychne a dojde k němu blíž. "Musíš něco sníst." Starostlivě se na Dereka dívá. Je zvláštní vidět Petera jako starostlivého strýčka. "Já nemůžu." Vyjde z Dereka chraplavě. Ale proč nemůže? "Ta mi řekni proč?! Všichni se o tebe bojí! To ti nestačí že se bojí o Stilese?!" Trhnu s sebou. Jo, o mě se bojí taky.

          Dere se na něj podívá. "Bez něj to není ono." Cože? Já mu chybím? "Jak to myslíš?" Zeptal se zvědavě Peter. Nastražil jsem uši abych nic nepřeslechl. "Ačkoliv jsem si to nechtěl přiznat, tak to on byl středem smečky. Je to jenom člověk ale vždy věděl co má dělat. Jak nás rozesmát a nebo udobřit. Bez něj je tu dost smutno. Chci aby se vrátil. Chci to tak moc až to bolí." Vypravil ze sebe zoufale. "Ale jestli nebudeš jíst, tak až se probudí, budeš toho litovat." Řekl s mírným úsměvem Peter.

          Na Dereka to zafungovalo a tak se pustil do jídla. Peter si stoupl k oknu a pozorně ho sledoval. Já jsem přešel k nástěnce a díval se na naše fotky. U nástěnky bylo položené klubíčko a já do něj nechtěně strčil. K mému údivu se klubíčko odkutálelo. Všiml jsem si že to Derek a Peter pozorují. Oba byli najednou v pozoru. Vůbec jsem nechápal co se stalo ale pak mě něco napadlo. Odmotal jsem kousek vlny a obmotal jsem ho kolem mé fotky na nástěnce.

          Oba dva se na sebe nevěřícně podívali. "Stilesi?" Zeptal se skepticky Peter. Přišel jsem k němu blíž a zatahal mu za vlasy. Poplašeně odskočil a chytil se za hlavu. "Jo, rozhodně to je Stiles." Začali se kolem sebe rozhlížet. "Scott ale nevolal, že by se probudil." Poznamenal Derek a zamračil se. "Zkusíme se zeptat v nemocnici." Jakmile ta slova zazněla tak už oba běželi k autu a vyráželi. Mě stačilo abych se tam prostě přemístil.

          Čekal jsem na ně u vchodu. Jakmile vystoupili tak jsem chytil Dereka za triko a táhl ho k sobě do pokoje. Nejprve byl vyděšený ale potom to bral v klidu. Jako by to byla úplně normální věc. Zastavili jsme před dveřmi a já jsem je otevřel. Naskytl se jim pohled na moje spící tělo které nehybně leželo na posteli. Oba dva vešli dovnitř a se smutkem se na mě dívali.

          Peter ke mě přišel blíž a pohladil mě po vlasech. Cítil jsem ten dotek. "Měl by jsi se už probudit. Nemá mě kdo otravovat." Nečekal jsem že mu budu tolik chybět. Po chvíli přistoupil i Derek. "Musíš se k nám co nejdřív vrátit. Bez tebe jsme bezmocní." Po tváři mi stekla slza. Derek se nahnul a políbil mě na čelo. V tu chvíli jsem měl pocit jako bych se mohl vrátit. Bylo to zvláštní. To samé mi dělal i táta a nikdy jsem takový pocit neměl.

          Už je to nějakou dobu co odešli a já jsem nad tím nemohl přestat přemýšlet. A pak mě to napadlo. Čarodějnice mě zaklela a ve všech pohádkách se píše, že kletbu jde zlomit jen polibkem z pravé lásky. Pokud si dobře vzpomínám tak v Derekově bytě žádné pohádky nejsou takže musím do knihovny. Musím ale nejdřív počkat až tam nikdo nebude.

          S knížkou v ruce jsem se přemístil k Derekovi. K mému překvapení tam byla i Lydia. Otevřel jsem knihu na určité stránce a pustil ji na stůl. Oba dva se prudce otočili a nevěřícně se dívali na knihu. "Myslím že ti tu straší." Poznamenala trochu vyděšeně Lydie. Derek ji neposlouchal a přišel blíž. Když dočetl tak se zamračil. "Co to je za knížku?" Zeptala se zvědavě Lydie. "Nějaká pohádka. Je o čarodějnici která zaklela nějakou dívku. Kletbu zlomil až polibek z lásky." Viděl jsem, jak se Lydii zajiskřilo v očích.

          Znenadání Dereka objala a začala se smát. "Co se stalo?" Zeptal se nechápavě Derek. "To je snad jasný ne? Kletbu zlomí polibek z lásky! Stalise musí políbit někdo, kdo ho miluje a on se zase probudí!" Derek se na knížku díval jako na svatý obrázek. "Nevím sice kdo tu knížku sem dal ale očividně nám chce pomoct." Derek se nepatrně usmál a pohladil stránky, jakoby té knížce děkoval.

          Lydie však náhle posmutněla. "Ale kde najdeme někoho, kdo ho miluje?" Podíval jsem se na Dereka který se teď usmíval o něco víc. "Nemusíme nikoho hledat. Půjdu tam já." Lydia se na něj nevěřícně podívala ale pak se na něj usmála. "Přiveď ho zase zpět." Derek na nic nečekal a dnes už podruhé vyrazil do nemocnice.

          Stál jsem u okna nemocničního pokoje a čekal na svého zachránce. Trvalo to sice trochu déle ale nakonec se tu objevil. "Ahoj Stilesi. Tak jsem tady." Sedl si ke mě na postel a chytil mě za ruku. " Je mi jedno, že budeš možná znechucený ale já už to dál skrývat nedokážu." Nahl se a políbil mě na rty. Moje vědom se začalo vracet do mého těla. Měl jsem zavřené oči a tak Derek nevěděl, že už jsem při sobě.

          Trochu se lekl když jsem svými rty pohl proti těm jeho. Svoje ruce jsem dal kolem jeho krku a přitáhl si ho blíže k sobě.  Když jsme se od sebe odtáhli tak jsem v jeho očí viděl tu neskutečnou radost. "Tohle mi už nikdy nedělej. Bál jsem se o tebe." Přitáhl si mě do objetí a dal mi pusu do vlasů. "Pokusím se ale nic neslibuju." Víc jsem se mu schoval do náručí a užíval si jeho blízosti. Teď, v této chvíli, jsem neskutečně šťastný.