Nauč mě milovat ✅

3. Já říkám dost!

Asi začínám magořit. Počkat, oprava: ne asi, ale určitě! Oficiálně se stávám materiálem do léčebny. Už několik dní se snažím vypátrat, jak to Modroočko s těmi klikyháky udělal, ale zatím jsem se dostala jen na internetové obchody, odkud si nějaké ty barevné čáranice můžu koupit. Také jsem objevila jednu diplomovou práci o vnímání umění, a ještě webovky o optických iluzích. Samozřejmě, že nic z toho mi nedalo, co jsem hledala. Nic z toho nevysvětlovalo, jak je možné, že ty klikyháky z ubrousku dokázaly rozplakat tu číšnici a oblbnout majitelku, aby mu dávala doživotní zásobu nápojů zadara. Bylo to jako hledat jehlu v kupce uměleckého sena.

Najednou jsem zpozorněla, z mého výzkumu mě vyrušilo až upozornění na novou zprávu. Napsal mi Michal.

„Neuvěříš, co se mi stalo!!!"

Páni, zase ty jeho vykřičníky. Samozřejmě, že jsem odepsala tu jedinou možnou věc, která na to existuje, a to:

„Ne, povídej!"

A jeho odpověď na sebe nenechala dlouho čekat:

„Víš, jak jsi psala o tom klukovi z kavárny?"

Hm, jistěže ano! Jak bych na toho zatracenýho Modroočka mohla zapomenout! O tom setkání na zastávce jsem samozřejmě hned poreferovala Michalovi a nezapomněla jsem také zmínit ty mega starý noviny a fakt, že ten kluk umí ovládat počasí. Samozřejmě, že jsem se nesetkala s moc velkým pochopením. Michal se mi vysmál, jak jinak. Když nad tím tak přemýšlím, tak z pana Modroočka dělám superhrdinu, je jen otázkou času, kdy ho přidám do týmu Avengers, nebo Ligy spravedlivých. Úplně vidím, jak si dává čaj s bohem hromu, a přitom provádí psychologický rozbor Batmana.

„Dneska jsem s ním mluvil," dorazila další Michalova zpráva a já vytřeštila oči.

„Počkat, jak jako mluvil?! Co jako," začala jsem bušit do klávesnice, jako bych pálila z kulometu, „mluvil?! By to fat on? A co říkal? Vo dělal?"

Stiskla jsem enter, aniž bych si to po sobě přečetla, takže následovala oprava ve stylu:

„*byl to fakt, *co, ale ty víš, jak to myslím, ne?"

A pak nastalo čekání. Na obrazovce se zjevily tři tečky, které problikávaly v pravidelných intervalech a mně přišlo, že si ze mě dělají legraci.

Tak už to odešli! Na co čekáš! ODEŠLI TO!

Mentálně jsem pisatele podporovala, jenže ta zpráva ne a ne přijít. Michal zřejmě sepisoval epos a dokud to nebude hotové od začátku do konce, tak se nic nedovím. Frustrovaně jsem stiskla čelisti k sobě a čekala, co z něj nakonec vypadne. Vlastně to ani netrvalo tak dlouho, jen při čekání je zkrátka každá vteřina jako... jako něco hodně dlouhýho! A pak se po nějakém čase objevil na obrazovce blok textu:

„Normálně jsem šel na přednášku a on čekal před školou. Vlastně jsem si ho ani nevšiml, docela jsem spěchal, ale on si prostě přede mě stoupl. Bylo to šíleně divný. Navíc, on je dost velkej, takže jsem mu ani nemohl pořádně koukat do očí. Bylo to jako když trpaslík zírá Sněhurce do výstřihu, fakt!"

Při té představě jsem se neubránila smíchu, ale pak jsem si všimla, že ta zpráva tady končí.

„A co bylo pak?" zeptala jsem se ho. Byl to přirozený dotaz, takový cliffhanger v podobě utkání Sněhurky a trpaslíka se neodpouští! A tentokrát na sebe nenechala odpověď dlouho čekat. Michal mi poslal jen tři slova.

„Dal mi ubrousek."

Moment překvapení a: „COŽE?!"

Víc jsem ze sebe nedostala, i když ne, ještě tu bylo něco:

„UKAŽ!"

Ano, teď je to kompletní.

„Deniso, spletli jsme se," odpověděl a jako bych z toho cítila smutek. „On nekreslí klikyháky."

Hned poté se mi zobrazilo upozornění, že probíhá stahování fotky.

„On...," pokračoval Michal. „On do tebe vidí. Viděl do mě a nakreslil ji. Nakreslil mi mámu."

Zarazila jsem se. Michalovu mámu jsem nikdy nepoznala, co jsem pochopila, tak od nich odešla, když byl ještě malý. Mně se to samé stalo s tátou, jen teda ten nás opustil, když jsem byla starší. Michalově bolesti jsem ale stále rozuměla, takže kartu „rodič" jsem nikdy nevytahovala. A on dělal to samé, tedy až doteď.

Fotka byla konečně stažena. Rozklikla jsem ji a zaraženě jsem se na ni chvíli dívala. Znovu ta směsice nesourodých čar. Ano, Michalovu mámu jsem nikdy nepoznala, nikdy jsem ji neviděla, přesto hádám, že asi nevypadala jako něco přejeté kamionem. Ale jak mu mám něco takového říct?

„Myslím, že jsou ty jeho obrázky začarované," napsal a tím mi tak trochu vytrhl trn z paty. „Je v nich někdo důležitý. Někdo, kdo nám chybí, ale vždycky to vidí jenom ten, koho se to týká."

Ještě, než jsem mu stihla napsat, jak s touto teorií souhlasím, tak na mě bez varování snesl bombu.

„Chce se s tebou vidět," oznámil mi.

„Proč?" nechápala jsem.

„Hádám, že má pro tebe taky obrázek, nevím."

„Tak ty hádáš? Co když je to nějakej psychopat? Ale tak fajn." To rozohnění mi moc dlouho nevydrželo, uznávám, ale jde o to, že vidina shledání se s Modroočkem byla zkrátka neodolatelná. „Jak ho mám kontaktovat?"

„To nevím, říkal, že si tě najde."

„Wow, tak to vůbec nezní děsivě," odfrkla jsem.

„Ale působil fajn!" zastával se ho Michal.

„Působit může!" protestovala jsem. „Ale asi chápeš, že mi není příjemný, aby mě nějaký cizí šibnutej kouzelník pronásledoval domů." Najednou mě zalil pot. „Že jsi mu neřekl, kde bydlím, že ne?!"

To by mi ještě scházelo.

„Ne," přišla zamítavá odpověď a mně spadl kámen ze srdce. „Ale já mám takový pocit, že on už to stejně ví."

„COŽE,- "

V tom šoku jsem zapomněla, kde mám na klávesnici vykřičník s otazníkem.

„Říkal jsem ti, že do tebe vidí on... Mám pocit, že mi vlezl do hlavy, promiň."

Jasně, promiň, ušklíbla jsem se v duchu. Slovo promiň toho už moc neudělá. Slovo promiň ode mě pana Ovladače počasí neudrží. Zatracená práce!

„Jasně, chápu, ty za to nemůžeš," napsala jsem mu nakonec. „Ale, hele, co mám dělat?"

V tu chvíli jsem byla dost bezradná. Co mám dělat? Měla bych to někomu říct, tohle se nesmí brát na lehkou váhu. Musím to nahlásit, třeba na policii, jo, to je ono. Zavolám policii a řeknu jim, že po mně jde jeden hodně divnej kluk, co s sebou nosí starý noviny, kreslí tajemný klikyháky a přečetl mému nejlepšímu kamarádovi myšlenky. Tohle je přece jasný jako facka, ne? A určitě se mi dostane podpory. Podpory a ubytování v Bohnicích. Bože, já jsem v rejži.

„Nikam s ním nechoď," přistála mi ve schránce jasná a zřejmá zpráva. „A dej mi vědět o všem, co se mezi váma stane. Když na něj budeme dva, tak to bude v pohodě."

„Tak jo. Budeme na něj dva," napsala jsem se značným odhodláním. To ale zmizelo, když se bytem krátce poté rozezněl zvonek.