Nauč mě milovat ✅

8. Historie

Pamatovala jsem si to, jako by to bylo včera, i přesto, že se to všechno odehrálo před pár lety. Tehdy jsem zírala z okna jedoucího autobusu. Autobus byl v pohybu, já byla v pohybu, přesto jsem si přišla bez směru. Bez cíle. Pohybovala se, ale nikam se nedostávala. Modroočko měl pravdu, bývala jsem člověkem se srdcem na dlani. Hrdě jsem ho držela a nabízela lidem, kteří o něj měli zájem. Milovala jsem. Milovala jsem jako naivní dítě, jenže pak se něco změnilo. Nazývejme to třeba prozřením, to zní fajn. Ano, prozřela jsem. Zjistila jsem, že celé mé dětství byla lež. Ze všech lidí, kterým jsem své srdce nabízela, byla jedna osoba tím nejčastějším kandidátem. Můj táta. Pokaždé to byl on. Už odmala jsem dělala všechno proto, abych se mu zalíbila. Aby mé srdce přijal. Jenže to on nikdy neudělal, ne. On mu místo toho s úsměvem uštědřil ránu. A dělal tak takřka každý den. Každý zatracený den mi s úsměvem zarazil ránu do srdce. A já blbá si myslela, že je to znamení jeho lásky. Že to tak má být. Že jsem jeho holčička. To se přeci o vztahu otce a dcery říká, že? Že dcera je „tatínkovou holčičkou". Jeho malou princeznou. A přesně tou jsem chtěla být. Udělala bych pro to cokoli. Cokoli, jen abych se necítila jako vyvrhel. Jako někdo, kdo si jeho lásku nezaslouží.

Jenže jak jsem byla starší, začínala jsem si pomalu uvědomovat, v jaké lži jsem to vlastně celou dobu žila. Láska by neměla tak bolet. Láska by neměla vyvolávat pocit nejistoty. Neměla by být nikdy nekončícím bojem o přízeň. Ale v mém případě byla, a to nejhorší bylo, že jsem prohrávala. Prohrávala jsem, a to na plné čáře. A proč? Protože jsem nikdy nemohla vyhrát.

Doteď nechápu, jak je možné, že mi to zabralo víc jak patnáct let, než jsem si to uvědomila, ale uvědomila jsem si to. Láska naší mamky byla ta „správná", ta „férová". Nabídla jsem jí své srdce a ona se o něj starala stejně, jako o to mého bratra. Ale táta? Od něj jsem měla jen jizvy. Tolik práce, tolik obskakování, abych byla tou „správnou hospodyňkou" a k čemu? Objeví se bratr a tomu stačilo jen to, že je. Jen jeho existence si zasloužila otcovu bezmeznou lásku, zatímco já měla jen ty jizvy. Jen ty jizvy, které tvořily jeho slova.

„Tvůj bratr je lepší."

„Ničeho v životě nedosáhneš."

„Hlavně se provdej, on se o tebe už někdo postará."

Když jsem zažila úspěch, tak mě otec ignoroval. Když jsem prožívala krušné chvíle, smál se mi. Doteď slyším jeho smích, který zněl pokaždé, když jsem se hádala s bratrem nebo s mamkou a přitom jsem „hysterčila". Tak to vždycky říkal, že „hysterčím". Opakoval mi to odmala, už ani nevím, kdy mě do té role hysterky pasoval. To jsem se jako malá vážně tolik vztekala? Nebo se kvůli něčemu na veřejnosti rozplakala? Netuším. Co vím ale s jistotou je, že už jsem se z této role nikdy nevymanila.

Modroočko má pravdu, mé srdce opravdu skončilo zamčené. Dala jsem ho tam, když jsem si uvědomila, že jsem celý život žila ve lži. V manipulaci. V souboji já vs bratr, kdy bylo jasné, že nikdy nebudu mít ani polovinu otcovy lásky jakou má on. I když... teď jak nad tím, tak přemýšlím, to mé srdce do truhly nedostalo, ne. I když už bylo nepěkně zjizvené, stále jsem byla připravená ho s úsměvem předat komukoli, kdo by si ho zasloužil. To finální uzavření přišlo až později. Tehdy se řešil rozvod a domácnosti vládl křik. Náš byt byl bitevním polem, kde se každý den střetávaly dvě armády. Máma versus táta. S bráchou jsme se toho snažili stranit co nejdále, i když v mém případě bylo jasné, komu tady „fandím". Ale nakonec to dostihlo i nás. A bratr si vybral stranu, tu táty. A pak přišla ta osudová věta:

„Ať už se mezi rodiči stane cokoli, nechci, aby to změnilo náš vztah, ségra."

Tohle mi kdysi řekl. Znělo to tak upřímně. A já mu věřila.