NewYork - dočasně pozastaveno

a) Fizz - jeho modré oči

"No a jednoduše jsem mu řekla, ať už mě konečně nechá na pokoji, přece nejsem blbá. Každopádně, neustále se mě vyptával a nedal se odbýt, tak jsem mu to řekla, chápeš to? Já mu to vážně řekla. Hrozně se naštval, ale co jsem měla dělat..." velmi procítěné vyprávění Hon se v mé mysli neustále ztrácelo. Jediné, na co jsem mohla myslet byla poslední písemka z chemie, která mě pekelně dostala někam, kde jsem nikdy být nechtěla. Neustále jsem si přepočítávala příklad, který jsem evidentně vypočítala špatně. Navzdory mé podrobné analýze jsem nemohla přijít na správné řešení. 

"Fizz, co myslíš?" když jsem zaslechla otázku od Hon, zkameněla jsem, jelikož jsem opravdu nevěděla, na co se ptá. Nechtěla jsem, aby si myslela, že mi její problémy jsou lhostejné, proto jsem odpověděla mou geniální otázkou, kterou jsem používala jen, když to bylo nutné.

"Není důležité, co si myslím, je přece důležité to, co si doopravdy myslíš ty. Nesmíš se sebou nechat neustále něčím nebo někým manipulovat." Hon se nad mou odpovědí mile usmála. 

"Uh, máš pravdu. Prostě za ním dneska půjdu a konečně to spolu vyřešíme. Víš, já si stejně myslím, že s ní něco měl, a pak já jsem ta špatná.  No to mi může skočit na hrb..." opět jsem přestala dávat pozor a zaměřila jsem se na výhled, který se mi díky mému místu u okna sám  naservíroval. Právě jsem ze školy jely vlakem domů kolem překrásné části, která byla známá hlavně díky tomu, že se tam scházeli lidé, kteří nebyli ve společnosti dvakrát oblíbení. Navzdory tomu mě připadala absolutně okouzlující. Možná právě díky tomu, že se jí lidé vyhýbali. 

Když se vlak, jako zběsilý kůň po dlouhé cestě uklidnil a zastavil  na další zastávce, nastoupila právě jedna ze  skupin lidí, kteří jednoduše nezapadali do nudné lajny společnosti. Moc sem si je prohlížet nechtěla, neboť vím, že by mi pravděpodobně mé prohlížení zkritizovali buď hlasitým oznámením, nebo nevýrazným, ale vulgárním gestem, popřípadě obojím. 

Navzdory tomu, jak moc jsem se snažila udržet svůj pohled na malebné krajině, můj zrak neustále ujížděl na jednu konkrétní postavu. Na jednoho konkrétního člena skupiny. Měl zářivě blonďaté vlasy, bílou kůži jako porcelán smíšený s trochou růžovo-oranžové barvy, dlouhé hubené tělo a nekonečné nebe se zobrazovalo v jeho krásných očích. Jeho oči byly jako všechny oblohy na celém světě. Velké, pomněnkově modré, průzračné a krystalické jako ten nejhlubší oceán. Nebyly to oči zlého člověka. To bylo nemožné. 

Zajímalo mě, jak dlouho jsem jeho oči sledovala. Měl oči, které vám znemožnily vnímat hrozivou pravdu o čase.  Zapomněli jste na to, jak rychle plyne. Jednoduše jste vnímali jen krásu očí. Je až komické, jak dobře šla barva očí vidět, když jsem od něj byla dobrý metr a půl. 

Pravděpodobně mě zaujal hlavně tím, že jsem si při pohledu na něj vzpomněla na Ponyboye Curtise z knihy The Outsiders. Zajímalo mě, jaký byl, proč si asi obarvil vlasy na tak šílenou barvu, když šlo jasně vidět, že má od přírody vlasy hnědé. Zajímalo mě, proč nosil potrhané kalhoty, stejně jako tričko. Zajímalo mě jaký význam měla cigareta, která čouhala z jeho kapsy, když v ruce svíral balíček, ve kterém jich bylo snad dvacet. 

Když už jsem si ale myslela, že to nejhorší mám za sebou, přišel západ slunce. Ach bože, zrovna v tu nejhorší chvíli, kdy jsem si myslela, že krásnější už být nemůže. Jeho andělský obličej byl ozářen krepovými barvami slunečního spánku. 

"Fizz, myslíš si, že zítra nám dá profesorka Trescottová pokoj? Mám pocit, že nám dá přepadovku, ale kdo vlastně ví." 

"Přesně, kdo ví," zamumlala jsem a stále sledovala měnící se barvy na obličeji neznámého kluka. Odpověděla jsem asi hlasitěji, než jsem si myslela, neboť se jeho oči rychle setkaly s mými. Zpanikařila jsem a rychle pohledem ucukla vedle, nehledě na to, že tohle načapání už jednoduše nezahladím. Má líčka rudla, mé srdce bilo, jako zvony v kostele, tep se zrychlil jako zrychlí běžec v cílové rovince. Nervózně jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho a poslouchala jsem každé slovo, které Hon řekla. 

Jakmile vlak dojel na konečnou, byli jsme nuceni vystoupit. Z dlouhého cestování mě vždycky bolela hlava. Tentokrát jsem ale cítila podivné zvraty v mém žaludku. Jakoby se celá zoo rozeběhla a dupala mi na bránici. Každopádně jsem se zvedla ze svého místa a následovala Hon ke dveřím. Když už jsem konečně přišla na řadu a mohla jsem bezstarostně a svévolně vystoupit, mé rameno se otřelo o něčí tělo. 

Můj zrak se přesunul z železných schodů na postavu, kterou jsem sledovala skoro polovinu jízdy. Jelikož se jeho oči opět dívaly do mých, udělala jsem to, co předtím. Rychle jsem se zadívala na schody a vystoupila z vlaku, přičemž jsem se ještě naposledy pootočila, abych si zapamatovala i tu sebemenší drobnost jeho osobnosti. 

Všimla jsem si, že mě také pozoroval, zastavil se a jen tak na mě hleděl. Nejhezčí na tom bylo, že mu bylo úplně jedno, jak viditelné jeho pozorování je. Jakoby se za to ani nestyděl. Jakoby to bylo něco úplně normálního. Musela jsem se nad tím pousmát.

"Newyorku, jdeš?" zavolal na něj člen skupiny, díky čemuž jsem se dozvěděla jméno té okouzlující, živé bytosti. 

"Fizz, na co tak zíráš, musíme jít ještě na autobus, ujede nám..." Když se Hon otočila, aby se ujistila, že ji následuji, došlo jí, co mě tak zdržuje, díky čemuž mi věnovala pokřivený úsměv, jenž odkrýval její plné tváře a malé vrásky kolem očí. 

"Co je?" zeptala se škádlivým hláskem.

"Já vlastně ani nevím," vydechla jsem, otočila se a následovala Hon k dalšímu vozidlu, které nás mělo dostat domů.

_________________________________________________________________

Ahoj, vítám vás u oficiálně prvního dílu mé nové povídky. Chtěla bych vám o této povídce něco málo objasnit a říct:

 1) kapitoly budou poměrně krátké, ale za to budou přidávány mnohem častěji, než třeba 100%

2) Každá kapitola bude napsána z pohledu buď Fizz, nebo Newyorka, poznáte to jednoduše podle názvu kapitoly.

3) Neměla by to být povídka dlouhá.

4) Nebojte se, nebude to končit špatně.

Také vám chci poděkovat za vaše komentáře a omluvit se, že jsem na ně neodpověděla...jednoduše jsem zapomněla a následně mi bylo blbé na ně odpovídat po 2 měsících :D.

Doufám, že se vám to zatím líbí a popravdě se nemůžu dočkat toho, co řeknete na druhou kapitolu :).