NewYork - dočasně pozastaveno

d) Newyork - nechám to náhodě

Ráno jsem se probudil s velmi nepříjemným pocitem. Neustále jsem si musel přehrávat události z minulých dnů, abych našel původ mého pocitu. 

"Newyorku, můžeš si pohnout? Nemůžeme tady být tak dlouho. Ještě nás uvidí a budeme v prdeli!" zakřičel na mě Nick svým hlubokým hlasem, zatímco jsem se snažil na lžičce rozehřát směs bílého prášku s citrónovou šťávou. Jakmile byla směs připravená, musel jsem ji ještě přefiltrovat vatou a následně už zbyla jen ta nejlehčí část. Směsí jsem naplnil injekční stříkačku, a poté jsem si dopřál ten známý, ze začátku nepříjemný pocit vpichu. Cítil jsem, jak se mi směs míchá s mou krví, a jak na ni mé tělo pomalu začíná reagovat. To stejné udělal nedočkavý Nick, kterému se trochu třásly ruce. Věděl jsem, že už měl více než 10 injekcí, ale nikdy jsem ho neviděl takhle mimo. Já si svůj počet hlídal, nechtěl jsem dopadnout jako někteří mí známí. 

"Bože, konečně. Trvalo ti to," vydechl úlevou, nehledě na to že mu stříkačka stále visela na kůži. Nebyl to hezký pohled. Vidět sebe, vidět jeho, nelíbil se mi pohled, který se mohl naskytnou komukoli. Nelíbilo se mi, kde jsem, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. A bylo mi to jedno i na dalších osm hodin. Má mysl se právě zaobírala zajímavostí mé pravé ruky, jejíž pokrývka spíše připomínala cedník, než zdravou kůži. 

Ale ani tento moment mi nepřivodil ten zvláštní pocit. Musel jsem se vrátit ještě dál. A ano, po krátkém myšlení jsem si uvědomil, co mou hlavu neustále trápilo. Byla to ta holka z vlaku. Byla to ta holka z vlaku, jejíž oči mě neustále stydlivě sledovaly. Navzdory tomu, že jsem již znal původce mého nepříjemného pocitu, nedávalo mi to vůbec žádný smysl. Byla to jen jedna neznámá holka, proč mi neustále její obličej blikal v hlavě, jakoby snad byla nějaký nezajímavý billboard, zářící někde na dálnici?

Snažil jsem se všechny myšlenky na ní nechat doma a šel jsem se projít. Ulice ještě nebyly tak plné, jak normálně bývají, z čehož jsem měl hned o něco lepší náladu. Měl jsem několik možností, jak bych mohl vyplnit svůj volný čas. Prvních pár minut jsem se jen procházel a porozhlížel se po všem možném. Dumal jsem nad tím, co ostatní lidé dělají, nebo co dělat chtějí. Míjel jsem zamilované páry, hádající se kamarádky, sprosté party mladých kluků - byli asi ve stejném věku jako já, malé děti, hrající si u zábradlí, křičící matku a mnoho dalších. 

Po trochu delší chvíli jsem se ocitl před obrovským nákupním centrem, jenž bylo považováno za chloubu města. Nevím proč, ale každá nová budova, která do našeho města zabloudila mi připadala ještě ošklivější, než ta předešlá. S hlasitým nádechem a výdechem jsem se přemohl a vkročil do čisté a velmi zářivé budovy. 

Jak jsem se tak procházel, neustále do mě narážely bandy smějících se holek, které ve svých ručkách držely tašky z všelijakých obchodů. Jakmile jsem ucítil další náraz a slyšel další smích, okamžitě jsem zabočil bez toho, aniž bych pořádně věděl, kam jsem vešel. Když jsem se konečně uklidnil a byl jsem si jist, že po nich nezačnu řvát, rozhlédl jsem se po místnosti. Vlezl jsem do knihkupectví. Paráda, já ani knihy nečtu. 

Nakonec jsem se ale rozhodl, že se na pár minut porozhlédnu, protože to rozhodně nebylo naškodu. Navíc jsem stále měl ještě pár minut, dokud jsem se neměl sejít s Nickem a ostatními, tak proč nevyplnil prázdný čas v knihkupectví. 

Když už jsem se chystal odejít, spatřil jsem známou osobu stojící u nedalekého regálu. Ani jsem si pořádně neuvědomil co dělám, když jsem se rozešel přímo k tomu regálu a nenápadně obešel Fizz. Předstíral jsem, že jsem si jí vlastně ani nevšiml a začal jsem listovat v první knížce, kterou jsem chytl. Uvědomil jsem si, že mi nevěnuje vůbec žádnou pozornost, což mi umožnilo ji začít nenápadně sledovat.