NewYork - dočasně pozastaveno

b) Newyork - zírala, tak jsem zíral taky

"Newyorku, můžeš jí prosím vysvětlit, že se opravdu nic nestalo?" naléhal na mě Nick, když jsme šli naši obvyklou cestou kolem řeky. Právě se s Oll hádal ohledně pár momentů, které se podle všeho udály na včerejší party. Opravdu jsem se nechtěl zapojovat do jejich agresivní konverzace, proto jsem jen mlčenlivě přikývl a doufal, že mě už z jejich hádky vynechají.

"No vidíš, říkal jsem ti to." Nick se uraženě vydal napřed, avšak Oll ho rychle následovala.

"Vždyť ani nic neřekl, jen se podíval tím svým zatraceným pohledem, který mluví za všechno!" Oll se zběsile rozpřáhla kolem sebe, nervózně cukala obočím a neustále se dívala na mě a následně zpátky na Nicka.

"Když si tak dobrá ve čtení jeho zasraného pohledu, možná bys mohla být dobrá ve čtení toho mého! Říkám ti už naposledy, že se nic nestalo. Proč to nejsi schopná přijmout a jednoduše mi uvěřit? Vždyť spolu chodíme, kurva, to opravdu nejsi schopná..." jejich konverzace se začala v mých uších měnit v jemný šum. 

Když jsme se konečně dostali na vyšlapanou cestu, zaslechli jsme hučení a burácení přijíždějícího vlaku, který se vedle nás objevil dříve, než bylo psáno v plánech příjezdu. Musel jsem ostatní popohnat, aby byli vůbec schopni nastoupit do vlaku včas. 

"Newyorku, nechápu, proč nás tak ženeš. Za pár minut by jel další." Ostatní si mrmlali své nesrozumitelné stížnosti, nehledě na to, že by další vlak jel stejně až za pár hodin. Došlo mi, že by to ostatním nijak zvlášť nevadilo. Sám nevím, proč jsem se chtěl do vlaku za každou cenu dostat.

Všichni jsme se zastavili u dveří, které se měly otevřít až na poslední zastávce, což znamenalo, že jsme nikomu nebránili k odchodu. Já jsem se opřel o kovovou tyč a když jsem spatřil růžovou žvýkačku na zemi, nedalo mi to a začal jsem do ní rýpat špičkou boty. 

Cesta vlakem byla jiná. Cítil jsem se jinak. Jakoby vám někdo zíral na záda, když si s někým textujete, nebo když si čtete knihu a někdo ji za vámi čte také. Cítil jsem se divně. Neustále jsem se ošíval a snažil se ten divný pocit jinými pocity přebít. Dokonce jsem i uvažoval, že si zapálím cigaretu, abych se na posledních pár minut zabavil. Když jsem se znovu snažil ten podivný pocit setřást, došlo mi, kdo to zvláštní chvění na mých zádech způsobuje.

Byla to dívka. Mladá dívka s hnědými, kudrnatými vlasy, jenž měla stáhnuté do okouzlujícího účesu. Její oči jakoby tancovaly po mém těle. Byl jsem si jistý, že netuší, že jsem na ni zíral také. Naštěstí jsem své zírání uměl perfektně maskovat. Kdykoli se na mě podívala, předstíral jsem nezájem a nahodil jsem klidný pohled. 

Ani nevím proč jsem se neustále otáčel a zíral na ni, jak mluví s osobou sedící vedle ní. Většina holek, které vypadaly jako ona, se na mě většinou dívaly s opovržením a jednoduše rády ukazovaly, že jsou mnohem chytřejší, bohatší a podstatně lepší, než já. Bože, jak já ty holky nesnášel. Každopádně tu byly i jiné typy. Ty, které se na mě dívaly s klasickým zájmem a otravným chichotáním. To mě taky sralo. Ale tahle, tahle dívka si opravdu zasloužila oslovení dívka. Snažila se tím nejroztomilejším a nejjemnějším způsobem zakrýt svůj zájem, přičemž předstírala, že ji opravdu zajímají slova její kamarádky. 

Připadala mi jakýmsi zvláštním, hřejivým způsobem stejná, jako jsem byl já sám. Nebyla pěkná, aspoň ne tím způsobem. Věděl jsem, že když na ni promluvím, bude se stydlivě usmívat a rozhodně se mi nevysměje do obličeje. A já bych to i udělal, dokázal bych to, přešel bych tu mezeru a normálně se zeptal na to, jaký byl její den. Vážně bych to udělal, nebýt mých kámošů a té její kamarádky. 

Poslední minuty jsem neustále přemýšlel nad tím, jak by můj život vypadal, kdybych neměl své kamarády. Kdybych nebyl považován za odpad společnosti. Kdybych byl děcko, které se každý večer učí, pak sleduje svůj oblíbený seriál a následně jde pokojně spát. Kdybych byl takový, mohl jsem teď sedět vedle ní. Mohl jsem vypadat a být úplně jiný. 

Z mých myšlenek mě probudil její hlas. Sice jsem jí neviděl do obličeje, když promluvila, ale byl jsem si jistý, že to byla ona. Okamžitě jsem nechtěně navázal oční kontakt. Byl jsem stejně v šoku, jako ona sama. Ta chvíle se mi zdála jako ta nejdelší v mém životě. Měl jsem i pocit, jakoby jsem dokázal spatřit jak detailně se jí mění barva její pleti. Jak její oči cukaly sem a tam. Nejkrásnější gesto ale bylo, když si zastrčila pramen vlasů za ucho. 

Jakmile vlak zastavil, všichni lidé se nahrnuli ke dveřím, že jsem i já sám měl problém z vlaku vyjít. Nějakým šťastným nedopatřením jsem se octl vedle neznámé dívky, která mě neustále sledovala. Když se mi naskytla taková příležitost, chtěl jsem si ji nenápadně prohlédnout z blízka. Ačkoli jsem si všiml pár detailů, jako třeba malinké pihy pod její pravým okem a jemného ďolíčku na stejné straně, mé očumování bylo hned nato ukončeno, protože mě jeden z mých idiotských přátel šťouchl do ramene, což zapříčinilo srážku s jejím ramenem. 

V mé hlavě tančili čerti, bušili do ní bubeníci a někdo mi ji k tomu všemu ještě navíc griloval. Vážně bych se v tu chvíli nejradši propadl do země. Musel jsem ale hrát, že to vůbec nebylo záměrně, i když vlastně to můj záměr konec konců nebyl. Stihl jsem se na ni krátce podívat, ale vypadala, jakoby si toho ani sama nevšimla. Ulevilo se mi? Vlastně ani ne, spíše mě urazilo, že se na mě ani nepodívala, navzdory tomu, že před pěti minutami na mě mohla oči nechat. 

Když se má noha konečně dotkla studeného asfaltu, pohlédl jsem zpátky, neboť tam se nacházela neznámá dívka. Všiml jsem si, že se na mě dívá opět a dívala se na mě tím svým způsobem. Mé srdce bouchlo dvakrát, má hlava se vyprázdnila a já neslyšel nic jiného, než můj vlastní tep. Nadechl jsem se, jelikož jsem se konečně odhodlal k tomu, abych jí konečně něco řekl. 

Bylo to tady, ten moment, kdy jsem naprosto věděl, co a jak řeknu. Bohužel, štěstí mi už přestalo přát, protože byl můj plán překažen Oll.

"Jojo, už jdu..." zamumlal jsem skoro neslyšně. Otočil jsem se k odchodu, když jsem zaslechl, jak i na neznámou dívku volá její kamarádka. Fizz, její jméno bylo Fizz. 

_____________________________________________________________

Tak jo, nesnáším se, jelikož tato část nedopadla tak, jak jsem si to "vysnila" :D. Snad se vám ale navzdory tomu líbí. 

Budu se snažit přidat další část co nejdříve + bych vám chtěla nesmírně poděkovat za překročení hranici 800 followerů! Donutilo mě to přemýšlet nad mými začátky a popravdě si stále připadám jako malý prďola, který se snaží psát. 

Nakonec doufám, že všem dopadlo vysvědčení dobře (já jsem se svým celkem spokojená, na gympl jsem přežila dobře :D) a že si všichni užijete svým, originálním a úžasným způsobem tyto dva měsíce!