NewYork - dočasně pozastaveno

c) Fizz - určitě mě sledoval

"Fizz, už na tebe čekám asi dvě hodiny. Můžeš si prosím pohnout? Bojím se, že se ze mě stane socha... jako, je to dost možný, vzhledem k tomu, jak divné je poslední dobou počasí." Hon a já jsme se právě chystaly na náš tradiční den plný nákupů. Popravdě, tyhle dny jsem potřebovala snad každý den, ne jednou měsíčně. Bohužel, finance nám dovolovaly odvázat se pouze jednou měsíčně, takže jsem se ani nedivila proč Hon zněla tak nesmírně nedočkavě, div nerozdrtila telefon v ruce. Ona Hon, když byla natěšená, smutná, veselá, naštvaná, tak měla tendenci drtit různé věci. Jednou se jí dokonce povedlo rozdrtit celý balíček sušenek, které jsem jí podala na zklidnění. Posloužily jinak, ale bylo to efektivní. 

"Když mi budeš pořád volat, tak mi to bude trvat ještě déle." S těmito slovy jsem hovor ukončila a rychle vyrazila z bytu, přičemž jsem nezapomněla pozdravit všechny přítomné. S otevřenými dveřmi se mi naskytl pohled na pouliční směs, rychle jedoucí auta, nadávající pár a Hon. 

"Tadá!" zakřičela jsem na uvítanou a trochu jsem si povyskočila a roztáhla ruce, jako bych právě byla kouzelník, který předvedl svůj kousek. 

"Bang, bang, pučch!" oplatila Hon, která spojením prstů představovala pistolníka, který zabil mne - kouzelníka. Jediné, co mi připadalo vhodné bylo, že jsem předstírala zasažení a mé tělo se začalo třást a upadat k zemi. 

"Dobrý, dobrý, jdeme?" zeptala se za doprovodu smíchu. Můj pohled mluvil za vše. Byla jsem připravená a natěšená na tento den už velmi dlouho. 

"Kam půjdeme prvně?" tuto otázku vždycky kladla Hon, navzdory tomu, že jsme obě moc dobře věděly, kde nakonec skončíme. Náš plán byl pokaždé úplně stejný. Jít do nákupního centra, pátrat po slevách v oddělení s oblečením a nakonec utratit vše ostatní v knihkupectví. Vtip byl v tom, že jen jedna z nás ty koupené knihy opravdu četla. Hon byla schopná přečíst jednu knihu i za pouhý den. Já místo toho knihy kupovala, abych si je šetřila na horší časy. Na časy, kdy zmizne internet, elektřina a svět se bude řítit do zkázy. Pak budu jediná, která se bude moct zabavit četbou knih, jenž jsem ještě nečetla. Kdežto Hon, Hon bude mít po ptákách, neboť ta přečetla skoro vše.

"Vážně se musíš ptát?" s touto odpovědí Hon každopádně počítala, proto jsem k ní přidala můj nezaměnitelný úsměv, který moc dobře znala. Její reakce byla vynikající. Jednoduše se pousmála, hlasitě si povzdechla a zadívala se na mě takovým způsobem, že ani nemusela nic říkat. V ten moment jsem byla opravdu vděčná za toto přátelství. 

"Myslíš, že dneska najdeme svou pravou lásku?" zeptala se mě svým posměšným hlasem. Moc dobře věděla, že já jsem ten typ člověka, který na pravou a nefalšovanou lásku věří, proto si ze mě neustále utahovala. Dělala to moc dobře a s velkou radostí.

"Myslíš, že dneska budeš aspoň na chvíli snesitelná, nebo budeš muset držet klapačku?" má odpověď ji evidentně pobavila, protože se hlasitě rozesmála a praštila mě do ramene. Buď má reakce byla vážně tak dokonale humorná, nebo se jen chtěla ukázat a přilákat na sebe pozornost kolemjdoucí party kluků.

Jakmile jsme se dostaly do nákupního centra, začala naše plánovaná mise. Samozřejmě vše šlo dokonale podle plánu, takže jsme se po půl hodině ocitly v našem oblíbeném a velkém knihkupectví, kde jsme se také poprvé rozdělily. Hon spěchala do sekce s knihami s dobrodružnou tématikou, protože tu měla ještě ne-úplně probádanou. Já se vydala do sekce světové literatury, jelikož tam se skrývali mí oblíbenci. Mí mrtví oblíbenci, samozřejmě. 

Když se špičky mých prstů dotkly první knihy, projel mnou ten blažený pocit klidu. Knihy jsou jednoduše dokonalé. Když si představíte, že v ruce držíte něčí nápad, nad kterým ten někdo pracoval kdo ví jak dlouho a byl tak odvážný a odhodlaný, že představil své myšlení, svou fantazii celému světu. Je to ohromující kolik lidí se odhodlalo ukázat světu své představy a možná i sny. Kniha je podle mě něco velmi osobního. Necháváte prodávat kousek sebe lidem, kteří si to občas ani neuvědomí. Nebo necháváte prodávat kousek sebe lidem, kteří si to naopak uvědomují. Což je asi i horší, jelikož vás vnímají.