NewYork - dočasně pozastaveno

e) Fizz - vůbec se mi nelíbí

"Hon, uklidni se! Nic se přece nestalo." Svým klidným hlasem jsem se snažila udělat cokoliv, abych Hon uklidnila. Právě byla ve velmi nepříjemné fázi, kdy se její hlas nekontrolovatelně chvěl, stejně jako její ruce. 

"Já jsem to vážně nechtěla udělat! Nevím, co to do mě vjelo, vždyť..." nedokázala ani pořádně dokončit větu, když se vrhla do nekontrolovaného pláče. Její blonďaté pramínky, jenž utekly z drdolu se jí lepily na mokrá líčka. 

"Ale prosím, přestaň s tím. George to určitě pochopí, hádáte se v jednom kuse. O nic nejde, jen sis jeho reakci špatně vyložila." Uklidňovat Hon pokaždé, když se pohádala s Georgem byla samozřejmost. Občas mě to vážně otravovalo, jelikož jsem také potřebovala aspoň na malou chvíli vypnout a bavit se o něčem úplně jiném, klidně i stupidním, jako třeba o politice.

"On mi to vypnul! Zavěsil, típl to a mnoho dalších synonym na to, že se se mnou zřejmě nechce vidět!" Hon si hystericky chytila svou hlavu, načež zvedla své nohy a zapřela je o kousek lavičky. 

"Hon, prosím, nemluv tak hlasitě a naštvaně. Lidé se dívají," uchechtla jsem se, neboť jsem si všimla pár zvědavých pohledů zmatených lidí. Bůh ví, co si v tu chvíli asi mysleli. 

"Fizz, co když mi nikdy nezavolá? Co když mě nechce vidět? Co když jsem to tentokrát vážně přepískla?" 

"Hon, to má být jako vážná otázka? Vždyť ty a George, vy dva jste jako pár z nějakého přiblblého amerického seriálu. A jsem si jistá, že je tohle jen další malá hádka. Jednoduše ti zavěsil, protože se s tebou nechtěl zbytečně hádat a ničit ti tvé poslední zbytky nervů. Všechno bude zase v pohodě, jen mu dej čas." V tuto chvíli jsem si opravdu nebyla jistá, jestli ji má slova uklidní. Vše co jsem ale řekla, jsem si doopravdy myslela. Ti dva se spolu hádali tak minimálně dvakrát týdně. Nikdy to nebylo něco, co by nedokázali vyřešit. 

"Snad máš pravdu. Vím, že se asi chovám hloupě, ale když on mě někdy opravdu není schopen pochopit! Občas si připadám, jakoby jsem mluvila s osmiletým usmrkancem. Možná se tak ale chová proto, aby mě tím vyprovokoval. Nevím, je to mezi námi poslední dobou opravdu zvláštní." 

"A jé jé," vydechla jsem, když jsem spatřila vysokou postavu, jenž šla přímo k nám. Zamrzla jsem, upřímně jsem se nezmohla ani na pouhý úsměv, nebo mávnutí ruky. Hlasitě jsem polkla, když jsem si uvědomila, že zírá i Hon. 

"Ahoj," řekl Newyork naprosto klidným hlasem. Ještě předtím, než jsem stačila reagovat, do mě nenápadně drkla Hon se svým typickým pohledem, který říkal něco jako: "Neboj, mám to v malíčku." 

"Promiň, ale nejspíše sis nás s někým spletl. Navíc tady zrovna řešíme životní krizi a slovíčkařit s tebou opravdu nemůžeme." Nad její odpovědí jsem se zamračila. Nenápadně jsem vrtěla hlavou a rukou mu dávala znamení, ať radši odejde. Jeho pohled byl stejně zmatený, jako můj v hodinách chemie. Jeho růžové rty byly otevřené dokořán a jeho prsty si nervózně pohrávaly se zipem na jeho mikině. 

"A-aha, jo, asi jsem si vás musel s někým splést," zakoktal se a místo omluvy se na nás mile pousmál. Jakmile se chystal odejít, pohlédl na Hon, která věnovala pozornost svému mobilu, poté se podíval na mě a s úsměvem krátce zamával. Když odcházel, sledovala jsem jeho kroky. Ani nevím proč, ale chtěla jsem vidět, kam jde.  

"Bože, ano! Fizz, všechno je v pohodě!" zakřičela nadšením Hon, načež mě vtáhla do velmi těsného objetí. "George mi právě napsal, chce se sejít, čeká před mým vchodem. Tak jo, jak vypadám?"