PŘEČTĚTE SI TO, PROSÍM. Chci se moc omluvit, že jsou v poslední době části tak pozdě. Ale upřímně, mě tento příběh už nebaví psát tak jako na začátku. Bohužel už mě ani wattpad nebaví, tak jako předtím. Proto jsem se rozhodla, že jakmile dokončím tenhle příběh, s wattpadem končím. Nebudu psát a pravděpodobně už nebudu číst, ani příběhy ostatních autorek. První jsem měla v plánu, že si smažu profil, ale nakonec jsem si řekla, že bych se chtěla třeba ještě někdy vrátit, takže profil zůstane. Netuším, proč už mě wattpad nebaví. Možná, že je to všemi těmi změnami, které tady neustále probíhají, a které všechny vytáčí. Ale také je to hlavně tím, že nechci prosedět celé dny u počítače, když můžu být venku s kamarády. Wattpad je pro mě už pouhá povinnost a to kvůli tomuhle příběhu. Chtěla jsem, aby jste věděli, jak to teď je, proto jsem to tu napsala :) Příběh se budu snažit dopsat, co nejdřív. :)
Nikdy jsem nevěřila, že by se stalo, že bych seděla s fotbalistama u jednoho stolu. Ale stalo se. Jason mě o to požádal, tak jsem souhlasila. Z jedné strany seděl Kyle a z druhé strany Mark. Jason seděl naproti mě a neustále se na mě dívál.
"A kolik ti vlastně je?" zeptal se Mark.
"15,za pár dní 16,"odpověděla jsem.
"Tak to by se mělo pořádně oslavit!" řekl nadšeně Kyle.
"Nevím, myslela jsem na oslavu s pár kamarády."
"16 se musí pořádně oslavit! Říkal ti Jason, jak je oslavil?" Všichni se zasmáli, avšak jedna osoba tu chyběla; Jason.
"Asi si tu historku budu muset poslechnout příště, protože už musím jít," usmála jsem se na ně.
"Fajn, ale pokud si to rozmyslíš, na tu párty nás rozhodně pozveš," řekl kluk, jehož jméno neznám.
Přikývla jsem a vstala.
"Zatím," rozloučila jsem se.
Nejsou tak špatní, jak jsem myslela.
Porozhlédla jsem se po jídelně. Jason nikde nebyl, takže jsem vyšla z jídelny a uviděla ho, jak sedí na lavičce kousek od jídelny. Vydala jsem se jeho směrem a jakmile jsem byla u lavičky, posadila jsem se.
"Proč jsi tady? Kluci tě začali nudit nebo co?" zeptal se naštvaně.
"Nechápu, proč jsi naštvaný," řekla jsem.
"Protože Shannon," odpověděl a postavil se z lavičky.
Udělala jsem to samé. "Prostě mi to řekni!"
"Chceš vědět proč? Fajn!" na chvíli se odmlčel a já netrpělivě čekala, až bude pokračovat.
Zazvonilo, ale oba dva jsme pořád stali na stejném místě.
Stáli jsme tady už minimálně 2 minuty, ale pořád nic neříkal.
"Tak mi to už řekni."
"Protože-," přerušil ho něčí hlas.
"Můžete mi vysvělit, proč jste tady, když už dávno zvonilo? Slečno Monroe?" Podívala se na mě učitelka a čekala na mou odpoveď.
Mlčela jsem a pouze se na ní dívala. Po chvilce svůj pohled přesunula na Jasona, ale stále jsem byla nérvozní. Ale vypadalo to, že Jason je naprosto v pohodě. Jako vždy.
"Můžete mi to laskavě vysvětlit?" Dívala se z jednoho na druhého.
Oba dva jsme mlčeli.
"Fajn, jste po škole. Teď běžte do třídy," řekla přísně.
Cože? Po škole? V životě jsem nebyla po škole!
Zamračila jsem se na Jasona a pak odešla pryč.
***
"Slečno Monroe, jdete pozdě," promluvila na mě učitelka. Super. Jsem poprvé po škole a ještě ke všemu jdu pozdě.
"Omlouvám se,"zamumlala jsem potichu. Učitelka nad tím jenom mávla rukou a ukázala, abych se posadila. Sedla jsem si kousek od Jasona, který mě neustále sledoval.
Uběhlo zatím asi 10 minut, spíše mi to připadá jako hodina.
Učitelka se postavila a podívala se na nás. "Za chvilku přijdu, buďte tady potichu," řekla a odešla pryč.
"Můžeš mi to už laskavě vysvětlit?" podívala jsem se na něj a čekala na jeho odpověď.
Postavil se a otočil se směrem ke mě.
"Proč tolik potřebuješ vědět proč?"
"Prostě to chci vědět," postavila jsem se a šla blíže k němu. Věděla jsem, že bych neměla, protože kdykoliv jsme blízko sebe, políbíme se nebo uděláme nějakou podobnou blbost. I když oba dva moc víme, že bychom neměli. Ale nemůžu si pomoct, protože mě ještě nikdo nepřitahoval tolik jako Jason.
Přistoupila jsem k němu ještě blíže. Své ruce jsem položila na jeho hruď.
"Jasone," zašeptala jsem. Dal ruce na můj zadek a přitáhl si mě k sobě ještě blíže.
"Chceš vědět proč?" Začal mě líbat na krku. Jenom jsem přikývla, protože na více jsem se nezmohla.
Podíval se mi do očí. "Protože mě tak neuvěřitelně přitahuješ, že nevím, co s tím mám dělat. Podívej se na nás, chováme se jako by to všechno bylo normální, ale není. Jsme sourozenci a tak by to taky mělo zústat," poslední slova už spíše zašeptal.
Po tomhle jsem se k němu přitáhla ještě blíže.
"Chci, abychom byli více než jenom sourozenci," taky jsem zašeptala, možná ze strachu, že by to někdo mohl uslyšet.
Jakmile jsme uslyšeli kroky, odtáhli jsme se od sebe.
"Můžete už jít," promluvila učitelka. Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už jsem viděla Jasona, jak vychází ze třídy pryč.
Vzala jsem si tašku a také jsem se vydala k odchodu.
"Ať už se to neopakuje, slečno Monroe," přikývla jsem a pak odešla pryč.
Jak jsem psala na začátku, budu se snažit, abych další část byla brzo, abych už přiběh mohla dopsat:)
