Část věnuji každému, kdo se rozhodl si tenhle příběh přečíst!
"Bylo to tady perfektní, vůbec se mi nechce domů," řekla jsem, když jsme se balili.
"Věř, že mě taky ne. Nemuseli jsme tady nic řešit," povzdechl si.
"Já vím. Teď se všechno zase vrátí do normálu a nebudeme si moct dělat, co chceme."
"Ale podívej se, jak dlouho jsme to už zvládli. Věřím, že to zvládneme ještě dlouho."
"Já taky," šla jsem za ním a objala ho.
***
"Sladký domov," řekla jsem ironicky. Jason se zasmál. Odpoutala jsem se a vystoupila z auta. Vyndala jsem z kufru věci a pak jsme společně s Jasonem šli domů. Máma a Derek seděli v obýváku a tvářili se dost vážně.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Posaďte se." S Jasonem jsme se na sebe podívali a pak se naproti nim posadili.
"Říkali jste, že jedete na chatu s partou," přikývli jsme.
"Vážně si myslíte, že jsme tak blbí?!" začal se rozčilovat Derek. Sakra, začínám se bát.
"Tobias se tady zastavil a hledal tě. Bylo to zvláštní vzhledem k tomu, že měl jet s vámi. Zeptali jsme se, jestli je Kyle někde pryč. Na to nám řekl, že u něj před chvíli byl, takže ten s vámi taky nejel. Pak jsme zašla ke Stelle, ale ta neměla, ani tušení o tom, že na nějaké chatě jste. A pak nám to došlo. Jeli jste sami. Přemýšleli jsme o tom a uvědomili si, že jste se k sobě celkem měli. Smáli jste se spolu, blbli jste spolu. Většina sourozenců spolu skoro nejsou, i když jsou nevlastní. Můžete nám vysvětlit na co jste mysleli? Jak jste mohli být takhle blbí a nechat dopustit, aby se stalo tohle? Samozřejmě, že je to i naše chyba. Měli jsme se o vás více starat, ale panebože, tohle jsme nečekali," máma dořekla svůj monolog.
Panebože, asi nedýchám. Debilní Tobias.
Oba dva jsme mlčeli, protože k tomu nebylo co říct. Jenom jsem dokázala přemýšlet nad tím, že jsme za to nemohli. Nemohli jsme za to, že jsme se potkali a už vůbec jsme nemohli za to, že jsme se do sebe zamilovali. Uvědomili si vůbec, že jsme se potkali jenom kvůli nim?
"To k tomu, ani nic neřeknete?" začal se znovu rozčilovat Derek.
Ještě, že jsem s ním nemusela žít celý život.
"A co? Chcete, ať se omluvíte za to, že jsme se potkali kvůli vám? Za to, že jsme se do sebe zamilovali? A k čemu by to bylo? A navíc, já se odsud můžu klidně odstěhovat a pak s Shannon budu, ať se vám to líbí nebo ne," řekl Jason.
"A kam se chceš odstěhovat? Máš na to peníze? Uvědomuješ si, že máš akorát střední školu? A že je vůbec zázrak, že si odmaturoval. Můžeš jít pracovat maximálně do McDonaldu!"
"Dereku, uklidni se," začala ho uklidňovat máma.
"Vyřešíme to zítra. Běžte do svých vlastních pokojů," řekl po chvilce Derek.
Přesně, jak řekl, tak jsme udělali. Lehla jsem si na postel a chtěla jsem brečet, ale neudělala jsem to. Přišla mi SMS, tak jsem si vytáhla mobil.
Jason: Bude to v pořádku, uvidíš:)
Já: Tím si nejsem tak jistá:(
Jason: Nebuď smutná. Víš, že ti to nesluší.
Já: Pokusím se.
*O týden později.*
"Musím s tebou mluvit, ale dokud tady nejsou rodiče," promluvil Jason.
"Dobře," posadila jsem se na jeho postel.
"Nevím, jak mám začít a už vůbec nevím, jak to přijmeš," začal, ale po chvilce přestal.
"Prostě to řekni, Jasone." Začínala jsem být netrpělivá.
"Odjíždím pryč," zašeptal. Cože? Moje srdce vynechalo pár úderů.
"Co? Kam?"
"Do New Yorku. Bydlí tam moji prarodiče, takže půjdu k ním." Panebože.
"Ale Los Angeles a New York jsou od sebe daleko. Vztahy na dálky nefundují," řekla jsem zmateně.
"Já vím. Je to těžší, než jsem čekal. My mu-musíme se rozejít," řekl.
Jestli je tohle jenom debilní apríl (spíš červenec), tak ho zabiju.
"Shan, miluji tě, ale...ale prostě nikam to nevede. Je ti 15, máš všechno ještě před sebou a prostě...bude lepší to ukončit," pokračoval.
"Oh, chápu. Takže sis užil a teď konec, co? Nechápu, jak jsem ti ty kecy mohla uvěřit! Jsi neskutečnej hajzl!" Křičela jsem po něm.
Už jsem to nevydržela a začala brečet. Šel ke mě a chtěl mě obejmout. "Nedotýkej se mě! Už nikdy v životě!"
"Zlato...já myslel jsem si, že to všechno bude dokonalé, ale podívej se, co náš vztah udělal s naší rodinou. Tvoje máma bude mít za chvilku dítě vystavili jsme jí stresu a navíc se teď s tátou jenom pořád hádají. Byli jsme blbí a nemysleli jsme na následky," něco říkal, ale já se nedokázala soustředit.
Miluji tě, miluji tě, miluji tě - pořád mám v hlavě, jak mi to řekl na té chatě.
"Vsadím se, že jsi mě nikdy nemiloval. Všechno to byla jenom ubohá lež, abys mě dostal do postele!" Začala jsem brečet ještě více. Už se mi špatně dýchalo a přes zaslzené oči jsem nic neviděla.
"Tak to nebylo! Já tě miloval!"
"Tak mi řekni, proč ses se mnou vyspal a teď odjíždíš pryč!" Kdybych neseděla, asi bych se vyvrátila ze všeho toho pláče.
Nevěřím, že se tohle děje. Jason McCann mě miluje a tohle by mi nikdy neudělal.
"Jasone, neodjížděj. Potřebuji tě, chci tě, miluji tě," posadil se vedle mě a silně mě objal.
"Taky tě miluju, ale bude to tak nejlepší," řekl.
Jason začal také brečet. Asi půl hodiny jsme spolu seděli v náruči a brečeli.
***
Nastal ten den, kdy Jason odjíždí. Stojím u něj v pokoji, protože nám rodiče dovolili, abychom se rozloučili samy (do teď nevěřím, že to fakt dovolili).
Stojíme naproti sebe a prohlížíme se navzájem. Neudržela jsem se a objala ho jako první. Už jsem zase začínala brečet. Nedokážu tu. Nedokážu bez něj žít. Nemůže odjet a nechat mě tady.
"Vážně si to ještě nechce rozmyslet?" zašeptala jsem.
"Nejde to," odpověděl. Podívala jsem se mu do očí a také se začaly plnit slzami. "Dovolíš mi tě naposledy políbit?" Přikývla jsem se.
Přiblížil se ke mě a jemně přiložil jeho rty na mé. Užívala jsem si to, i když jsem věděla, že už jeho rty nikdy na těch svých neucítím. Prohloubila jsem polibek. Dokázala jsem v tom polibku cítit všechno. Bolest, lásku,...
Odtáhla jsem se od něj. Šel si pro kufry a pak se vydal ke dveřím. U dveří se naposledy otočil a podíval se na mě.
"Jasone McCanne, jsi moje první láska a nikdy nezapomenu na to, co jsme měli," řekla jsem.
"Shannon Monroe, nikoho jsem nedokázal milovat tak moc jako tebe," usmál se.
"Sbohem," zašeptal. Chytil kliku a pak odešel.
"Sbohem, Jasone," zašeptala jsem a pak se sesypala na podlahu. Brečela jsem a brečela, dokud mi nedošli síly a já jenom ležela a čekala, až ta bolest přejde.
Tenhle konec jsem měla v plánu už od začátku a ani jednou jsem nepomyslela na šťastný konec:) Zítra přidám epilog:)
