Should I trust you?

ČÁST PRVNÍ: Počátek všeho

Mým pokojem se rozzářilo rudé světlo. Ten úsměv co jsem se mi objevil na tváři se objevil určitě více lidem na zemi. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdy jsem nebyla mezi vyvolenými. Jsou jako druhá v naší rodině, kdo byl vyvolený. Před třemi lety byl vyvolený můj bratr. Díky němu vím, jak ty vypadá, že jsem vyvolená. Ale nebudu jako on. Já jsem se připravila.

Konečně jsem to objevila. Celou dobu to bylo přede mnou. Malá průhledná destička. Tak tohle to vypadá. Z vyprávěný svého bratra jsem nepochopila. Vzala jsem destičku do rukou. Na obrazovce se objevila moje fotka s informacemi o mně a mé rodině. Na té fotce mi mohlo být tak patnáct, od té doby jsem neměla možnost vyfotit novou. Zkusila jsem kliknout na svojí fotku. Všechno zmizelo a objevila se něco jiného.

Ode dne 18.6. 2123, získává 200 lidí po dobu 168 hodin možnost zabít kolik lidi chce bez jakýkoliv následků. Díky tomuto zařízení budete informování o zbývajícím čase a poloze ostatních lovců. Přejeme vám hodně štěstí při lovu.

Zastavila jsem se na číslech. Ten počet lovců a čas byl vyšší než minulé roky. Nikdy jich nebylo tak moc. Co se změnilo, že jich zvolili o deset víc? Nechala jsem to být a znovu ťukla na obrazovku. Úvodní povídání zmizelo a objevila se mapa. Konkrétně mapa města. Ukázala se na ní červená tečka, která značila mojí polohou. Dvěma prsty jsem oddálila obrazovku, abych viděla nejbližšího lovce jako já. Oddalovala jsem tak daleko až jsem objevila první bílou tečku. Byl ode mě dobrých deset kilometrů, ale byl ve stejným městě. Všimla jsem si v pravém rohu čísla. Byl to počet obyvatel. Trochu mě to překvapilo, když se se číslo o jedno zmenšilo. Už někdo začal? To někdo čekal na tuhle možnost? Jsme tak stejný.

Postavila jsem se od stolu. Úkol mohl počkat. Na tohle jsem čekala další dobu. Svítivou destičku jsem položila na stůl. Venku nebylo tak moc pozdě, takže jsem mohla jít ven. Otevřela jsem skříň a vytáhla jsem z ní dvoje šaty. Jedny jsem si oblekla a druhé si složila do batohu, ze které jsem si prvně musela vyndat všechny učebnice a pomůcky do školy. 

Oblečená jsem si hodila tašku přes rameno. Ještě před tím než jsem odešla z pokoje jsem vytáhla pár věcí ze zásuvek, které jsem si dala do tašky. Vzala jsem si destičku do rukou a podívala jsem se znovu na číslo. Bylo zase o trochu nižší. Když jsem se koukala na číslo všimla jsem si, že bílá tečka byla blíž než před tím. Musel si mě taky všimnout. Prohlédla jsem na mapě i celé město jestli v mém městě není ještě někdo. Byla jsem tady jen já a on. Schovala jsem si destičku do postranní kapsičky a konečně jsem se rozešla ven z pokoje.

„Není možné, že si vyšla z pokoje po celém dni," řekl můj otec, který seděl v obývacím pokoji a koukal na televizi. Zastavila jsem se ve dveří a koukala jsem se na něj. Nemohla jsem si představit svého otce jako lovce. „Vyhnal tě hlad jako vždy?" otočila se na mě a usmál se.

„Chtěla jsem jít ven, ale když mluvíš o jídle," usmála jsem se na něj nazpět. Otočila jsem se na směrem ke kuchyni. „Nechceš taky něco?" zeptala jsem se ho ve dveřích. 

„Počkám na večeři," odpověděl mi okamžitě. Divila bych se, kdyby řekl něco jiného. Vešla jsem do kuchyně. Popravdě jsem neměla moc hlad. Jen jsem se chtěla  víc připravit. Vytáhla jsem utěrku ze spodní zásuvky. Tašku jsem položila vedle sebe a rozepla jsem jí. Utěrku jsem si rozprostřela a otevřela první zásuvku a vyskytl se mi pohled na sadu nožů. Vytáhla jsem jeden z nich a zabalila jsem ho do utěrky. Nemohla jsem dovolit, aby mi zničil mojí novou tašku. Neměla jsem jí ani první rok na škole a už bych si jí zničila. Vložila jsem zabalený nůž do tašky a zas jsem si ji hodila na rameno. Vzala jsem si jen jablko a vydala jsem se z kuchyně.

„Už budu muset jít. Tak ahoj večer," zamávala jsem mu na rozloučenou.

„Dávej na sebe pozor. Dneska může být den první," varoval mě ještě před tím než jsem odešla.

„Neboj. Mám když tak u sebe menší nožík," usmála jsem se u vchodových dveří. Obula jsem si černé boty. Kdyby jen věděl, že nemám u sebe jen menší nožík. „Tak ahoj," rozloučila jsem se.

„Tak ahoj a opatruj se," rozloučil se taky se mnou. Ještě předtím než jsem odešla jsem se podívala za sebe. Uviděla jsem v chodbě stát svého bratra. Už jen z pohledu jsem poznala co chtěl říct. Jen jsem pokrčila rameny a vyšla z domu. 

Bavili jsme se o tomhle tématu už několikrát. Věděl co mám za plán. Věděl kdo byl číslo jedna na mém seznamu. Jediný on to věděl. Jen jemu jsem věřila tak moc, že jsem mu to řekla. On sám mi tohle poradil. I on sám měl podobný seznam, ale neměl tam napsané lidi co chce zabít. Spíš naopak. Měl seznam lidi co nechtěl, aby umřeli. Vzala jsem jeho radu za slovo, ale udělala jsem to naopak než chtěl on.

Vytáhla jsem z postranní kapsičky destičku. Přitom jsem dávala pozor, aby mě nikdo neviděl. Mohli mě jednoduše prozradit na stránkách pro tyhle chvíle. Podívala jsem se na destičku. Bílá tečka byla blíž. Máme oba stejný nápad. Setkáme se. Ať jsi kdo jsi, jdu ti naproti.

Aaa máme tady něco nového. Tenhle nápad mi ležel hodně dlouho v hlavě, takže doufám že se vám to bude líbit.