Should I trust you?

Kapitola druhá - Kamarád

Čekal jsem tam tak dlouho dokud jsem si s ním nemohl promluvit. Hned jak ho pustili ven běžel jsem za ním. 

„Co ty tady děláš?" zeptal se překvapeně, když mě uviděl. Neodpověděl jsem mu. Jen jsem ho objal. Uklidnil jsem se, když jsem se ujistil, že je v pořádku. „Jsi v pořádku?" objal mě nazpět. Zase jsem mu neodpověděl. Podíval jsem se na něj. doopravdy byl v pořádku.

„Chtěl jsem tě navštívit a když jsem uviděl policajty, tak jsem se bál, že se ti něco stalo," konečně jsem mu odpověděl. Pohladil mě po vlasech a usmál se.

„Neboj se. Objevil se zloděj, když jsem zrovna měl přestávku, takže se mi nic nestalo a ani mým spolupracovníkům," vysvětlil mi to. Odtáhl jsem se od něho. Takže tady nikdo z Lovců nebyl. Hned jsem se uklidnil. Ale i tak jsem ho nechtěl nechat samotného. „Pro dnešek mám padla, pojedeme domů?”

„Ano,” musel jsem souhlasit. Doma bude v bezpečí. Už jen tohle mě vyděsilo strašně moc.

Nechal jsem ho si dojít pro věci dovnitř, takže jsem na něj počkal u auta. Koukal jsem se kolem sebe, když jsem si všiml dvou osob v dálce. Holka a kluk. Koukal jsme na ně tak dlouho až jsem si uvědomil, kdo ten kluk je. Byl to můj kamarád ze školy. Ale tu holku ať jsem se snažil, tak jsem ji nepoznal. Zkusil jsem na něj zamávat, protože koukal mým směrem. Okamžitě zamával nazpět. Rozešli se za mnou oba.

„Ahoj,” zasmál se, když je mě přišel. Pozdravil jsme ho nazpátek. „Co ty tady děláš?”

„Šel navštívit dědu a teď na něj čekám,” vysvětlil jsem mu a podíval jsem se na ní. Byla docela vysoká, ne-li skoro stejně vysoká jako můj kamarád. „Máš novou kamarádku?” udělal jsem si z něj trochu srandu. Kdysi na škole neměl moc přátel a s holkama nikdy nepromluvil. Proto jsem se pokaždé divila, když jsem ji viděl s holkou.

„Tohle je Daisy. A ano je to moje nová kamarádka,” představil mi ji. Mile se na mě usmála.

„Ráda tě poznávám,” podala mi ruku, s kterou jsem hned přijal a potřásl jsem ji.

„Taky tě ráda poznávám. Já jsem Kyle,” představil jsem se jí taky s úsměvem na tváři. „Už dlouho jsem ho neviděla s holkou,”

„Však si mě už dlouho neviděl. Nebude to tím?” podrbal se na zátylku. Pustil jsem její ruku a podívala se zase na něj. Neviděl jsem ho jen rok, takže to není tak dlouhá doba. „A jak si se vůbec měl?”

„Měl jsem se moc dobře,” na chvíli jsem se odmlčel. Nevěděl jsem co bych měl říct. Už ani minulé jsme se neměli o čem bavit, takže většinu času mezi námi převládalo trapné ticho. „Bavíš se vůbec s Brunem?” zeptal jsem se ho na první věc co mě napadla. Bruno byl náš kamarád. Já sám se s ním bavil a on byl ten, kdo mi posílal ty tajné informace. Jeho otec pracoval u policie, takže se dostal k těmhle věcem.

„S ním jsem se už dlouho nebavil. Jak se vůbec má?”

„Má se dobře, dostal někde nějakou menší práci, takže teďka má moc práce. Ale jsem s ním pořád v kontaktu,” kopl jsem do kamínku co byl na zemi. Ani jsem nečekal, že řekne, že se s ním pořád baví. Bruno mi říká úplně. Daisy mu něco zašeptala a pak odešla někam pryč.

„Hele už budu muset jít,” poškrábal se na zátylku. „Rád jsem tě viděl,” zamával mi na rozloučenou. Zamával jsem mu taky a sledoval jak odchází pryč. Podíval jsem se na druhou stranu, abych zase vyhlížel svého dědu. Radši jsem ani nepřemýšlel nad jeho chování. Vytáhl jsem mobil z kapsy a podíval se na čas. Trvalo mi to už nějak dlouho. Modlil jsem se, aby si jen povídal s policisty. Rozhodl jsem se mu dojít naproti.

„Dědo?” zavolal jsem, když jsem zadním vchodem vešel dovnitř obchodu. Nikde jsem ho neviděl. Rozhlédl jsem se kolem. Popošel jsem dál a zahlédl jsem něho co mi bylo podobné. Na stole ležela taška. Konkrétně taška mého dědy. Přišel jsem k ní a zkontroloval jsem jestli je doopravdy jeho. Otevřel jsme ji a doufám že najdu peněženku s doklady. Našel jsem jí v postranní kapsičce. Otevřela jsem jí. Ztuhl jsem už jen při pohledu na doklad. Byl mého dědy. Tohle byla doopravdy jeho taška.

„Dědo?” zavolal jsem na něj znovu a doufal, že se ozve. Ani na podruhé se nezval. Začal jsem být zase zoufalý. Ruce se mi začali potit. Musel jsem ho najít. Nemohl jsem dovolit, aby se mu něco stalo. Chtěl jsem projít celým obchodem, když jsem si všiml žluté pásky. Začal jsem mít čím dál tím větší podezření, že to kvůli čemu tady jsou policisté není krádež. Nadzvedl jsem pásku a vešel do prostoru obchodu. Rozhlédl jsem se kolem. Všechno bylo na svém místě. „Co se tady sta-,” zastavil jsem se. Přímo přede mnou leželo tělo. Dvě těla.

„Tady je to tělo pánové,” uslyšel jsem jednoho u policistů, jak vešel dovnitř. Schoval jsem se za regál a nespustil oči z těl.

„Strážníku?” ozvala se osoba, kterou jsme slyšel poprvé. Policista se na něj podíval. „Bylo nám nahlášeno jen jedno tělo,”

Jen jedno tělo. Zopakoval jsem si to několikrát v hlavě. Muselo přibít, když byli venku. Poslouchal jsem co se bude dít dál. Policista k tělu přišel blíž. Sledoval jsem jeho obličej, jak prohledává tělo až našel jmenovku.

„To je místní prodavač. Smithe?” otočil se za sebe na svého spolupracovníka. Ten okamžitě přišel za ním a při pohledu na druhé tělo se zastavil. „Ohlaš další tělo. Jmenuje se Dexter Williams,”

„Ne!” vykřikl jsem. Tohle nemohla být pravda. Vyběhl jsme ze svého úkrytu a snažil se dostat blíž k němu. Stejně jako před tím mě zastavil přesně před ním. Ale stačil mi jen jeden pohled a začal jsem křičet vzteky. Byl to on. Můj děda ležel přede mnou. Mrtvý.

9.10.2021
Dámy a pánové,
Další kapitola je tady.
Zveřejnit jsem ji chtěla dříve, ale kvůli plnému rozvrhu, to nebylo možné.
Navíc teď čekám na výsledky voleb. Sama jsem sice nehlasovala, i přes to, že už nějakou tu dobu můžu, ale zajímá mě jak moc půjde tenhle stát do kopru..