Should I trust you?

Kapitola třetí - To nebyl Lov?

Pohledem jsem propaloval chodník. Netušil jsem jak se to stalo. Byl v pořádku, jen jsem ho nechal na chvíli odejít. Jak si ho nikdo nemohl všimnout. Jak ho mohl někdo zabít aniž by si toho nikdo nevšiml. Jak to udělali.

„Pane Williams?" oslovila mě žena ve středním věku. Byla jedna z policistů. Podíval jsem se na ní a přikývl. „Mohu se vás zeptat na pár otázek?" zeptala se mě. Znovu jsem přikývl. „Pojďme se posadit někam na lavičku. Co říkáte?" mile se na mě usmála. Asi doufala, že se usměju na ní, ale já tak neudělal. Přišel jsem o člověka, který mě vychoval. Rozešli jsme se na druhou stanu ulice, kde se nacházel menší parčík. Byl moc velký. Byla to spíš kašna, kolem ní bylo šest laviček a za nimi bylo vysazeno pár stromů a keříků. Posadili jsme se na lavičku, tak abych neviděl na to jak nakládají mého dědu do auta. „Jaký jste měl vztah k oběti?"

„Vychovával mě, byl něco jako můj otec," odpověděl jsem si, přičemž jsem sledoval fontánu.

„Kde jste ho viděl naposledy?"

„Asi dvacet minut předtím než jsem ho šel hledat,"

Každou moji odpověď si zapisovala jako kdyby na tom záleželo.

„Měl nějaké nepřátele?"

„Co prosím?" zarazil jsem se na její otázkou. On nebyl zabít Lovcem?

„Prohledali jsme tělo a nikde jsme nenašli znak Lovců, proto jsme usoudili, že nebyl nimi zabit,"

„Ne, neměl," snažil jsem se pochopit co právě řekla. Nenašli znak. Nebyl zabit nimi. Jeho vrah mohl být kdokoliv. Ale mohl být za to potrestán. Aspoň na chvilku jsem se měl kvůli čemu radovat.

„Viděl jste někoho v době vraždy?"

„Ne," odpověděl jsem okamžitě aniž bych přemýšlel, když v tom jsem si to uvědomil. Viděl jsem někoho. Nigela a Daisy. „Teda ano," trochu jsem poskočil. „Chvíli před tím než jsem ho šel hledat, jsme si povídal s mým kamarádem a jednou holkou,"

„Popíšete mi je?"

„Ano. Můj kamarád je Nigel Jones. Je tmavší pleti. Vlasy má na krátko střižené. Měří tak okolo 170 cm," dokončil jsem popis svého kamaráda. Snažil jsem se vybavit něco o té holce. Nigela jsem viděl celou školu, takže jsem si pamatoval jak vypadá, ale jí jsem viděl poprvé v životě. „Ta holka se jmenovala Daisy. Viděl jsem ji poprvé v životě. Byla stejně vysoká jako Nigel. Zrzavé vlavy a oblečená byla v modrých šatech," snažil jsem se jí co nejlépe popsat.

„Všechno?" dopsala poslední slovo a podívala se na mě. Přikývl jsem na souhlas. Víc jsem si nedokázal vybavit. „Děkujeme moc za vaši pomoc. Nechcete odvézt domů?"

„Ne, děkuju. Dojdu sám," zvedl jsem se z lavičky. Policistka přikývla a zas s úsměvem na tváři se rozloučila. Rozloučil jsem se s ní taky a rozešel se na druhou stranu než ona. Ušel jsem jen pár kroků než jsem se zhroutil na zem. Nechápal jsem, jak jsem to mohl tak rychle podělat. Neměl jsme ho necháte jít samotného. Měl jsme být na jeho místě já. Zaťal jsem ruce v pěst. Ne. Nemůžu brečet. Utřel jsem si neexistují slzu a rozhlédl jsme se kolem sebe, jestli mě někdo vidí sedět na zemi. Samozřejmě, že jsem viděl dvě osoby, které se mně blížili. Nigel a Daisy.

„Kámo. Co se děje?" přiběhl ke mě Nigel a položil mi ruku na rameno. Nechtělo se mi věřit, že někdo jako on by mohl za vraždu mého dědy. Podíval jsem se mu do obličeje a zkoušel najít něco co by mi řeklo, že to doopravdy udělal. Jediné co jsem viděl byl smutek. Svěsil jsem hlavu. Nemohl to být on. Na to jsem ho moc dobře znal.

„Můj děda je mrtvý," odpověděl jsme mu potichu, tak aby to slyšel jen on.

„Počkat," zakuckal se. „To myslíš vážně?"

Zvedl jsme hlavu a zase podíval na něj. Jeho vytřeštěný výraz - takhle jsem musel vypadat taky - byl až děsivý. Nikdy nebyl dobrý herec, proto jsem mu čím dál tím víc věřil.

„Pojď si o tom popovídat někam jinam," pomohl mi se zvednout ze země. Kyvnutím jsem mu poděkoval. Daisy mě vzala za druhou paži a společně mě někam vedli. „Půjdeme k Daisy domů, uvaří ti čaj a všechno nám povíš,"

Nenamítal jsem. Pokud jí Nigel věřil, tak jsem ji mohl věřit i já. Ale i tak jsem si dával pozor na oba. Zrovna v téhle době jsem si musel dávat pozor na všechny. Nikomu nemůžu věřit. Určitě ani jeden z nich mi nevěřil, ale přitom mi pomohli. Jak ví, že zrovna já nejsem Lovec? Nigela i Daisy bych dokázal v pohodě přeprat někde za rohem. Tak proč se rozhodli být moje podpora?

„Co si dáš za čaj?" zeptala se Daisy, když nás všechny zavedla do kuchyně. Neměl jsem chuť na čaj. Nechtěl jsem nic. Ale nechtěl jsem být nezdvořilý.

„Černý by byl super," usmál jsem se na ní. Posadil jsem se na barovou židli a sledoval ji jak připravuje hrnečky. Její kuchyň vypadal dost moderněji než tu co máme doma. Ta naše vypadala, že se zasekla někde v minulém století. Za to tahle ne. Všechno bylo hezky vytvarované, ale žádné vyčnívající prvky. Jen podle toho jsem poznal, že se jedná o novější kuchyň. Prohlížel jsem si kuchyň, když jsem si někoho všiml ve dveřích. Trvalo mi chvilku, než jsem si uvědomil, že ve dveřích stojí Bruno. Trochu jsem se zarazil, když jsem ho viděl. Nikdy by mě nenapadlo, že ho tady uvidím. Navíc, se nikdy nezmínil, že má sestru. Nebo to nebyla jeho sestra?

Mému zrzavému kamarádovi se objevil usměj na tváři. „A já si říkal, že slyším povědomí hlas," zasmál se. „Pořád máš rád ten nechutný čaj,"

„Není nechutný, jen na to musíš mít tu správnou chuť," pokrčil jsem rameny. Pohled jsem otočil na Daisy, která zrovna položil čaj přímo přede mě. „Děkuju,"

„Co ty tady vůbec děláš?" posadil se vedle mě a plácl mě do zad. Pořád měl na tváři jen samý úsměv.

Upil jsem horkého čaje a narovinu řekl: „Můj děda byl zabit. Dneska,"

25.10.2021
Říkala jsem si, že budu vydávat pravidelně, ale nějak se to nepovedlo... Co si budeme...
I tak pro vás tady mám novou kapitolu!! Co na to říkáte?