Jak jsem se dostala až tam

3:10

„Myslíš, že je to dobrý nápad?" Medea klečela u fotky své sestry. Vyčkávala, než se objeví znamení. Jenže ono nic. Dnes nic nespadlo, nic se nepohlo ani neudělalo zvuk. Ticho. Položila fotku s tím, že se zeptá později. Určitě to znamená ne. Jenže já vím, že by to udělala taky kdyby byla na mém místě. Vyšvihla se na nohy a položila fotku do šuplíku pod hromadu školních sešitů. Hmm, co je tady toto? Držela v ruce zlatého dráčka. Hezky k němu ladilo počasí venku. Hezky svítilo slunce, vše zezlátlo. Byla zima, ale oproti včerejšku teplo. Vážně. Na to by se mohla obléct bez mikiny. Co si třeba někam vyjít? Je sobota, ta je na výlety jako dělaná. Oblékla se, mikinu si ovázala kolem pasu a vyrazila.

„Ahoj" Pozdravil jí člověk jemuž nebylo vidět do tváře. Měl na sobě klobouk a roušku. Možná jde z nemocnice, ne? Prohlédla si ho od hlavy až dolů. Nepoznávala ho.
„Ahoj!" Řekl důrazněji. Byl stejné výšky jako ona, možná o 5 cm vyšší. Měl bílé tričko, na něm hozenou červenou bundu, která ladila barevně ke klobouku. Na nohách se nacházeli černé kalhoty s bílými puntíky. Bot si nevšimla, ale celkově vypadal člověk velmi bohatě naproti ni. To je snad každý naproti mě bohatý, bože. Ani si neuvědomila, jak dlouho ten člověk čeká, než odpoví. „Promiňte, dobré odpoledne. Známe se?" Cizinec si sundal rouškou. Počkat. Není to náhodou „jsem dvojče tvé spolužačky Andy." Jak mě mohla poznat? „Ahaa, už vím." Musely se zasmát. Přeci jenom jí Medea poprvé vykala. „Jinak jmenuju se Rebeca. Jak ty?" „Medea." Když tak spolu šly parkem, Rebeca prolomila ticho. „Jak se jmenuješ na Elzu? Ráda bych ti napsala večer. Za 10 minut mi totiž jede vlak." „Kam jedeš? Jo a tady to máš." Medea jí ukázala kód a ona ho vyfotila. Automaticky aplikace přidá uživatele do zpráv a pošle tečku, ať si můžete uživatele jehož kód jste vyfotili najít hned. „Jedu do nákupního centra. Čekají tam na mě kamarádky. Ráda bych tě vzala, ale nemám druhou jízdenku." Řekla Rebeca smutným hlasem. Šlo poznat, že jí to opravdu mrzí. „To je dobrý. Stejně musím být do hodiny doma." Nemusela být do hodiny doma, tátovi je to stejně jedno.
„Večer ti napíšu. Musím běžet, měj se!" Zamávala jí. Vážně jsem nemohla říct ani to tupý "ahoj"? Jsem fakt kráva. Neumím ani základní věc. Myslela si, že když "omylem" narazí do stromu, tak se problém vyřeší.
„Slečno, jste v pořádku?" Zeptal se Medei kolemjdoucí. Ne nejsem, můžete mě nechat být? Chci tu sama sedět na zemi a brečet, díky.
„Jo jsem, pardon." Rozhlédla se po celém parku a když nikoho neviděla, rozbrečela se.
„Nedávám to. Nedávám to. N-nedávám t-to!" Pomalu dostávala hysterický záchvat.