Jak jsem se dostala až tam

6:10

Když jsem vylezla z řeky a sušila se všemi těmi dekami, na kterých bylo všude jehličí a seschlá tráva, zahlédla jsem strom. Strom, na kterém byla jablka. Jablka, v lese? Cože? Rychle jsem se převlékla, taky jsem si stihla namočit ponožky, když jsem šlápla ma mech. Byl ještě vlhký od rána. Došla jsem ke stromu. Ty máš ale jinou.. Atmosféru? Jak se říká tomu debilnímu názvu, který používají ezo báby? Eura? Aura bože. Medea se kopla do nohy, jako trest za to, že řekla "Eura" místo "Aura". Rozhlédla se kolem sebe, jakoby včera odpoledne neutekla do nejvíc opuštěné části města. Přes den tu neprošel ani živáček. „Možná to bylo kvůli tomu, že tu jsou sakra vlhký mechy!" Kopla Medea znovu, ale do stromu. Hned poté skončila na zemi. Dlaní plácla po svém čele, jelikož ji na hlavu spadlo jablko. Ptáte se, proč se drží čela, které vůbec nebolí? A neptáte se náhodou na to, proč se trestá za chyby, které děláme každý? Ne? Tak to je divný. Medea se zvedla, všechno oblečení měla mokré kvůli vlhkému mechu, po kterém před pádem řvala. Dementní karma.

Kráčela po skále. Všude stromy. Možná je to pro to, že šla čím dál tím víc do nejhlubší části lesa. Tam se chtěla usadit a co nejvíc pobýt. Z poslouchání od Andy zjistila, že se tam nachází skála a taky čisté jezero. Je tak i lepší vzduch a jídlo. Borůvky, jahody, keře a tak. Jenže ono už byl pomalu podzim. Takže tam mohla čekat absolutní nic. Vzala si nějaké jídlo, ale to bylo nic moc. Brzy budu muset jít domů, nebo něco ukrást do krámu. Nebo si můžu vydělat a něco si koupit. Jenže na to není čas.. Přemýšlela dál. Kdybyste počítali všechno listí, které pošlapala, tak byste se dostali snad k milion. A možná ještě víc. Šla celé odpoledne. K cílu došla velmi, ale opravdu velmi pozdě. Všude byla už tma a ona byla v hlubokém lese. Nikde nic, jen tma a strom na stromě. Jedla jen snídani a většinu dne prochodila. Docházela jí i voda, další mínus. Však Andy přeci říkala, že je tu čisté jezero. Možná tam bych to mohla zkusit.

Roztáhla na zem zase pár dek, lehla si na ně a sebe přikryla dalšími dekami. Bylo jí konečně teplo. Její tělo konečně po celém dnu leželo a spalo stejně jako okolí kolem. Zaposlouchala se do zvuku přírody. Nezačala mít ani strach, i když si to plně uvědomovala. Nakonec asi pár sekund před spánkem začala mít strach z toho, že nemá strach z toho, že je sama v neopuštěnějším a nejhlubším lese v celém kraji.

Probudila se asi 2 hodiny poté, co ulehla. Byla ještě stále tma. Probudil ji zvuk houkání sovy. Nespí náhodou už sovy dávno? Ze sedu si zase lehla a užívala si to teplo, které ztratila když si sedla a nevšimla si zlatého dráčka za sebou, nikoliv jako přívěsek na jejím krku, ale jako opravdového draka.