Část.9
Chodila jsem do školy. Znovu se pro mě stala prioritou číslo jedna. Možná to bylo proto, že jsem chtěla zapomenout na to, co se v posledním měsíci událo, i když se to se mnou potáhne další rok.
Věděla jsem to 100%. Ale na druhou stranu jsem si nikdy jindy nebyla tak jistá svou prací, jako teď. Nevím, ale někde tam uvnitř mě se zrodila nemilosrdná mrcha, která se může za rok vyhoupnout na úplný vrchol slávy. A k tomu mi pomůžou naivní chlapečci. Zdálo se mi to jako dokonalý plán.
Každou uplynulou hodinou i dnem se blížil ten osudový, kdy jsem měla nastoupit do soukromého letadla a odletět do New Yorku plnit si své sny. Nic mě nemůže rozhodit, ani samotný namyšlený Oscar Enestad.
Ten spíš pocítí to, co je to dokonalá ignorace.
Seděla jsem u sebe v pokoji a balila si ty nejdůležitější věci, no, skoro celou skříň, ale to je makro (detail . ) a o několik hodin později jsem stála na letišti u odbavení. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím pohled Enestada. Po odbavení se konečně zdálo, že můžeme nastoupit do správného letadla. Z dáli šel slyšet křik náctiletých holek. Bylo načase, abych šla do letadle.
,,Všechny mi cpou telefoní čísla!" vykřikl nějaký klučičí hlas, ale já jsem neměla v úmyslu se otáčet. Věděla jsem až moc dobře, kdo to je.
,,Kdo to tam je?" ozval se další hlas
. Pořád jsem se neotáčela. Dělala jsem, jakože tu nejsem.
,,Manažér říkal, že to je nějaká holka z umělecké, co nás bude doprovázet na turné," slyšela jsem Ogho.
Moje srdce se na okamžit zastavilo a já čekala, co se bude dít.
,, She's back," zaslyšela jsem.
Ano, věděl, že jsem to já. Vždyť jsem mu to říkala. Nehla jsem se ani o píd a čekala, co nastane.
,,Jackie?" znovu ten hlas.
Oslovit mě bylo to jediné, na co se zmohl?
,,Nemluv na mě," odsekla jsem a věnovala se své práci.
,,Jacqueline, můžu s tebou mluvit?"
Ještě mě nikdy neoslovil mím plným jménem.
,,Řekla jsem ti, nemluv na mě!" vyštěkla jsem na něho a stoupla jsem si ze sedačky, abych mu viděla do obličeje.
Změnil se. Tmavé kruhy pod očima přímo říkaly, že už několik nocí nespal a jeho zarudlé oči byly známkou každonenního pláče. Vlasy jsem nepřirozeně rozcuchané.
Ne, to on ublížil mě! Né já jemu. Oscar nad tím mávl rukou a sedl si daleko ode mě. Og se pokusil o upřímný úsměv, ale moc mu to nešlo. Omar a Felix se na mě raději ani nepodívali.
Všichni to známe. Chlapec, který přivolal vlka... měl spíš držet hubu. Princezna si zamiluje do žabáka, ale ten jí potom silně ublíží... Co to plácám, já jsem ten žabák a Oscar je ta princezna. Jenomže v tomhle případě ublížila princezna tomu žabákovy tím, že si otevřela hubu. Ach ty namyšlené princezny. Jsou tak nepředvídatelné tím, co udělají.
Kéž bych byla jako Šípková Růženka, upadla do věčného spánku a nikdy se neprobudila...
