My former world A/B/O/ [l.s.] (CZ) ✔︎

Chapter 1

Užijte si čtení <3

Louis

Už je to tady zase, nový den, další ráno, další ráno, kdy nás budí už v půl páté, abychom vše stihli. Další den kdy nás budou vychovávat naší budoucí alfě. Už je to rok, co se tohle všechno děje ve světě.

Už rok, co žijeme, tak jak žijeme. Už rok jsem neviděl svoji rodinu.

Rok, co Alfy velí světu.

Rok, co my, Omegy jsme zavřené na výcvičištěch, každý den nás učí to co po nás naše alfa bude vyžadovat. Každý den několik ran a posměšných urážek na náš účet.

Mám tu jednoho kamaráda, Nialla Horana, je to bloňďák s modrýma očima, o rok starší, takže mu je 17.Je vážně skvělý. Jedlík, ale přesto hubený jak tyčka.

" Vstávejte, kůže líny, odpade společnosti" Zařval jeden z dozorců a několikrát bouchl do nějakého kastrolu. Budíček.

Poslušně jsme vylezli z postelí a oblékli se do oblečení, které tu musíme nosit, je to něco jako uniforma, která se dříve msuela nosit do školy, tvoří jí černé triko s názvem výcvičiště a černé tepláky či kraťasy a černé boty. Občas nás tu nutí chodit jen v boxerkách, našteští ne nahý.

___

" Ahoj, Lou, mám pro tebe zprávu. Nevím zda je dobrá pro tebe nebo špatná" Sedl si vedle mě Niall

" Povídej, Ni" popohnal jsem ho. Byl jsem zvědavý, co za novinky má tentokrát.

" Slyšel jsem, že by buď dnes nebo zítra měl přijít někdo, kdo si vybere jednu z Omeg, takže jednoho z nás. " Zamumlal Niall. Jen to ne!!

" Doufám, že až zítra, až tu nebudeme" Zašeptal jsem.

" To já doufám taky. Navíc ten někdo je syn majitele tohoto výcvičiště" Zamumlal. No. Ty. Vole!

" Prosím, ať přijde až zítra, moc prosím" zamumlal jsem směem nahoru.

Máme s Niallem plán, plán útěku. Několikrát jsme ho promýšleli a dodetailovali. Sehnali si několik potřebných informací. Trvalo nám to několik měsíců a doufám, že to projde, musí, jiank když nás chytí pošlou nás do bordelu, kde si za nás může kterákoli Alfa zaplatit a my jako poslušné děvky jim 2 hodiny sloužit. Tak bych nechtěl skončit. Chci žít na svobodě. Najít svou rodinu a v klidu s ní žít.

____

" Dneska přijede návštěva. Vybere si jednoho z vás a odvede si vás. Takže dnes půjdete všichni povině do sprch a kolem 15:00 ho tu budete poslušně vítat, tak jak jsme se to učili." rozlehl se halou hlas jednoho z našich učitelů

Všichni jsme poslušně kývli a odebrali se do společných sprch.

___

" Louisi, špatná zpráva. Zjistil jsem, že pouze jeden z nás bude moct mít to štěstí a uteče" Zašeptal mi Niall do ucha, tak aby to nikdo neslyšel. Kurva.

" Jakto?" Zeptal jsem se.

" Jeden z nás je nemocný, ale i tak tam přijde, což oni neví, takže to že tam nejsi zjistí až, když nás večer přijdou spočítat" Vysvětlil Niall.

" Jak jako že zjistí, že tu nejsem až večer? To mám utéct já? To nemůžeš myslet vážně, já sám nepřežiju, vždyť mě tam venku něco zabije, Ni, to mi nemůžeš udělat, když už, tak my oba" Zamumlal jsem.

" Lou, ale toho už si všimnou, nebudeme mít tolik času na útěk jako by jsi měl ty, kdyby jsi utekl sám" ozval se Niall.

" Ne prostě půjdeme oba a hotovo, nenechám tě tu, jsi můj jediný kamrád, nechci tě ztratit, Ni" Objal jsem ho.

" Já tebe taky nechci ztratit, ale co mám dělat.................................................................... tak dobře" povzdechl si" půjdeme oba" svolil nakonec. Yes.

____

" Všichni do velkého sálu, okamžitě" Zakřičel jeden z dozorců

S Niallem jsme na sebe kývli. Teď je ta naše chvíle. Čas kdy utečeme a budeme žít na svobodě. Konečně. Už se nemůžu dočkat až si budu moct dělat co chci.

Došli jsme potichu k hlavním dveřím. Přijde mi, že je to až moc jednoduché, ale nestěžuji si.

Otevřeli jsme velké dveře a rozezněl se alarm. Oh kurva. Podívali jsme se na sebe a rychle začali utíkat, tohle nedopadne dobře. Tohle je kurva v prdeli, skončíme jako děvky v bordelu.

 A pak jsem spatřil otevřenou hlavní bránu, která se nedala přelézt, jednak byla moc vysoká a navíc nahoře byl natažený ostnatý drát, který byl po silnou dávkou elektriky.

Proběhli jsme hlavní bránou a vběhli do lesa, který vede k hlavní cestě, která vede do města. Malý kus nás dělí od uplné svobody a civilizace.

Doběhli jsme k hlavní cestě a už jen šli. Museli jsme se trochu vydýchat. Když v tom se to stalo. Někdo mě popadl ze zadu a přiložil k puse kapesník s omamnou látkou. Snažil jsem se jí nenadechnout, ale bylo mi jasné, že moc dlouho nevydržím nedýchat.

Jednou se stejně budu muset nadechnout a ta osoba to moc dobře věděla, věděla, že prostě přijde ta chvíle kdy mi dojde kyslík a budu se muset nadechnout a ta chvíle přišla teď.

Nadechl jsem se a vdechl do sebe omamnou látku, zavírali se mi oči, ale ještě než jsem upadl do bezvědomí jsem slyšel větu: Mám je, Pane, obě!

To je to poslední, co si pamatji, než jsem přestal vnímat.

Názory?<3