Nevím kolik mi to přesně bylo když jsem si myslela, že nebývam občas sama. Mohlo mi být tak deset let nebo jedenáct. Rodiče říkali , že si to jen vymýšlím , ale já cítila přítomnost něčeho nebo někoho koho jsem neviděla a ani ho neviděl někdo jiný.
Nebyl to jen pocit přítomnosti někoho , ale v pokoji se mi při mé nepřítomnosti přehazovali věci. Jednou knížka ležela na stole a když jsem přišla po chvíli zpátky , ležela na zemi. Vždy jsem si to vysvětlovala, že jsem zapomněla , že mi spadla nebo jsem jí tam nechala.
Jenže se to začalo divně stupňovat. Pocit , že na mě někdo kouká i když to nebylo možné, věci byly jinde než jsem je položila a cítila jsem se v ohrožení. Rodiče si z toho pořád nic nedělali. Mysleli si , že jen přehráním. Taková dětská paranoia. Tomu tak říkali , ale já věděla , že to paranoia není. Jenže jim to nešlo nějak dokázat.
Zkusila jsem to vytěsnit z hlavy. Dělat jakože nic a třeba to přestane. Stalo se. Na několik let se to přestalo dít. Všechny věci byly na svém místě , pocit toho, že mě někdo nebo něco sleduje zmizel. Jenže jsem si chvilkama říkala: "Na jak dlouho?"
Pravděpodobně na dlouho ne jinak by nevznikl tenhle příběh.
O tom jak jsem zjistila proč se mi tohle děje.
ČTEŠ
Paranormální dívenka
ParanormaleVšechno bylo jako kdyby se zastavil čas. Spatřila jsem v koutě uličky sedět dívku, která měla krásné dlouhé černé havraní vlasy. Něco mi, ale způsobovalo to, že mi vřela krev v žilách. Něco na tom nebylo úplně v pořádku. Když jsem přišla blíže slyš...
