„Tak jo,‘‘ řekla jsem po chvíli, „o něčem bych věděla. Týkalo by se to domu, který stojí vedle našeho. Je pěkný, jen dost starý. Táta tvrdí, že ho už od 18. století nikdo nespravoval. Proč? No, kdo by chtěl bydlet v domě, kde je větší počet úmrtí než na elektrickým křesle?“ otázala jsem se. ,,Co tím myslíš, Ashley?‘‘ podíval se na mě udiveně. ,,Mluvil o tom ten dějepisář. Copak jsi ho neposlouchal?‘‘zeptala jsem se. „Je to nejspíš tím, že s tebou nechodím do stejné třídy, Ashley,‘‘odpověděl. Podívala jsem se na něj s ironickým úsměvem. „On ti to ale říkal na chodbě. Prý tam nemáš chodit…‘‘ Otočila jsem se k oknu. V malém městečku poblíž Harwicku začalo léto. Krásné a slunné léto. Přemýšlela jsem o nějakém dalším zajímavém místě…BUM! Rána jako z děla. Někdo práskl dveřmi a přitom moc dobře ví, jak to nesnáším. Samozřejmě Nick. Vyletěla jsem ze dveří a vrazila přímo do něj. „Jsem rád, že mé nadšení sdílíš,‘‘ šibalsky se na mě usmál. Chytil mě za ruku. Zničehonic jsem stála na zahradě. Vedl mě mezi stromy. Zastavili jsme před velikým javorem, který rostl vedle plotu. Byl dost starý a měl hodně suchých větví. Listy velké jako moje dlaň se houpaly v jejich ohromné spleti. Nevěděla jsem, co má Nick v plánu, a už vůbec ne, jak ho zastavit...
ČTEŠ
Není to tak, jak si to vysníš 1. část
Short Story„Tak pojď dál,“ zavolala jsem. Nick si bezmyšlenkovitě sedl na moji vzorně ustlanou postel a se znechucením se díval na můj úkol do angličtiny. On ve škole už od začátku zrovna nezářil a já jsem se rozhodla to změnit. A dařilo se. Lepší průměr a vzo...
