„28. dubna 1715: Poslední zápis do tohoto deníku. Deníku Viktorie Endersonové. Ne! Já už se ke jménu svého otce nikdy nepřiznám! Nenávidím ho! Vlastně celý svět a celý svůj život. Otec se před obědem tvářil vzrušeně. Dal se s Henrym do řeči. Pohádali se a otec odešel od stolu. Odešel i z domu, prý do lesa. Vrátil se za dvě hodiny a vypadal … spokojeně. Řekl mi, ať zajdu pro Henryho, že se mu chce omluvit. Šla jsem do stájí a všechno Henrymu vyřídila. Ten mě následoval. Když přešel práh domu, ozvala se rána. Viděla jsem otce se spokojeným výrazem a kouřící puškou. A také…Henryho, jak se drží za břicho, ze kterého mu prýští krev, jak potom padá k zemi a nedýchá… Život pro mě skončil. Nechci žít v jednom domě s někým, kdo zabil toho, kdo byl pro mě nejdražší. Chci, aby tento dům byl proklet. Každý muž, jenž se v něm usadí, zemře krátce poté. Každá dívka, jež by zde chtěla strávit zbytek života, bude tak nešťastná, jako jsem teď já, a bude prchat pryč. Tady je má kletba:
Slzy jsou soucitné,
pro ni jsou nezbytné.
Pro něj mám trest,
vždyť ztratil svou čest.
Až měsíc na nebi vysvitne,
hvězda se smutně zatřpytne,
stane se jeho tělo průsvitné
a nikdy víc už neprocitne.
Ona smí zůstat, zaplatí mýtné,
její spaní bude neklidné, žití bídné,
nenasytné, neodbytné smutky
k dalším smutkům povedou,
to je nezbytné.
Tuto kletbu stvrzuji svou krví a životem…
ČTEŠ
Není to tak, jak si to vysníš 1. část
Storie brevi„Tak pojď dál,“ zavolala jsem. Nick si bezmyšlenkovitě sedl na moji vzorně ustlanou postel a se znechucením se díval na můj úkol do angličtiny. On ve škole už od začátku zrovna nezářil a já jsem se rozhodla to změnit. A dařilo se. Lepší průměr a vzo...
