Drobné vlnky čeřily hladinu ve svém nekonečném závodě ke břehu, kde se nakonec každá s konečným šplouchnutím rozplynula. Škodolibý vánek je neodbytně popoháněl, protože neměl, s čím jiným by si nad tou velkou blyštivou vodní plochou pohrával. Blankytné nebe bylo bez mráčku a jak den ubíhal, měnilo barvu, až krvavě rudý západ zcela pohltila noc. Jedinými světly zůstávaly pouliční lampy, které bděly na stráži proti neznámu číhajícímu mimo jejich jasnou náruč. Jenže tam za mořem, v temnotě, tam v horách, tam žádní strážci nebyli. Na skaliska padla těžká pokrývka utkaná hvězdami, které se pomalu posouvaly po nebi. Tisíce světelných let vzdálené, nemohly cítit onen pozemský žár a vůně soumraku. Já tady však stojím, hledím na ty kousky stříbra rozeseté po nebi, slyším hravý vánek, cítím mořskou sůl a celý svět mi leží u nohou.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Tak, a je to. Jako první jsem zaznamenala prostředí, které vidím z balkonu, v průběhu odpoledne až večera. Celkově mi přijde uklidňující, tak třeba na vás bude působit stejně. Nebo ne?
ČTEŠ
Minipříběhy pro radost 🔛
DiversosAť už je to součástí výzvy nebo jde o vlastní iniciativu, podařilo se mi sepsat několik krátkých textů, kterých by časem mohlo přibývat. Někdy jde o příběh, někdy o báseň a někdy o pouhý popis události nebo místa. Stejně tak nejsou vyloučené ani krá...
