Slunce bylo právě uprostřed své každodenní pouti a z nebe sesílalo teplo a světlo dolů na zem. Paprsky vodě umožnily stavět na odiv svou krásu. Díky nim hrála rozmanitějšími barvami, vrhala jasnější odlesky, zdobila zemi jako blyštivý klenot. Vzduch nad onou zemí se však tetelil žárem a kdyby skaliska a kameny mohly měnit barvu, dozajista by svou čistě slonovinovou nahradily žhnoucí rudou. To však neuměly, a tak mohly na ostrově jen tiše naříkat.
Jeden by si pomyslel, že když je široko daleko jen ono kamení a trocha zeleně, ze všech stran obehnané vodou, podmínky pro život jsou nulové. To by se ale jeden musel podívat pod ta rozpálená skaliska, aby zjistil pravdu.
Tam se před žárem v chladivém stínu schovávala malinká stvoření. Barevně nebyla nijak výrazná, jejich kůže měla povětšinou pískově žlutou nebo slabě zelenou barvu, ale právě jejich zbarvení, čtyři nožičky, ocásek a chytrá hlavička bylo všechno, co potřebovala k přežití. A právě přežití vyhnalo jednu zelenou ještěrku, sotva pár týdnů starou, ven na světlo. Hledala potravu.
Musela být opatrná, protože nebezpečí mohlo číhat všude. Vystrčila hlavičku. Zavětřila. Mírný vánek přinášel vůni soli a rozpálené země. Hýbal keři v okolí. Nic neobvyklého. Stéblo trávy, o pár metrů níž, směrem k té velké slané louži. Kobylka.
S potravou na dohled malá lovkyně vyleze z úkrytu. Kmitá nožičkama, přesouvá se zpoza jednoho kamene za druhý. Rychle, ale obezřetně, těsně přitisknutá k vyhřátému povrchu. Přikrčí se, připravená ke skoku na nic netušící kořist; oči má jen pro ni a vznese do vzduchu.
Jenže ne vlastním přičiněním.
Její tělíčko svírají zahnuté spáry zakončené smrtícími drápy. Vzduch je prodchnutý pachem nebezpečí, kterého si pro svou zaslepenost nevšímala. Ocitne se v pařátech opeřeného lovce, bílého a šedého jako stále se vzdalující zem. Všude kolem ní zní mocný tlukot křídel, tiché šustění peří, všechno tak blízko, tak blízko. Nožičky se jí nekontrolovatelně třesou, tělíčkem se vrhá do všech stran, aby se osvobodila, útroby má sevřené, oči vytřeštěné.
V hloubi duše ještěrka tuší, co ji ovládlo.
Strach.
Z malé lovkyně se stala kořist, která mohla jen bezmocně sledovat, jak rozpálená zem a bezpečné stíny mizí a ona míří stále výš. Žhavé slunce bylo jediným svědkem chvíle, kdy ještěrku vzdor opustil, vyprchal z ní život a stala se potravou většího predátora, takového, jenž se snáší z nebe a nezná slitování.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Když se ve výzvě objevilo téma zvíře, okamžitě jsem věděla, o čem budu psát. Ještěrky jsou tady v Chorvatsku doslova všude, v kamenných zídkách, v křoví a na ostrově, o němž píšu, obzvlášť. Tam se to jimi jen hemží, navíc na ostrov koukám přímo z pláže a vím, jak vypadá, takže okolí jako stvořené ke psaní. Když jsem seděla a koukala na moře, najednou byl příběh o tragickém konci malé ještěrky na světě za pár minut. Jak na vás zapůsobil?
ČTEŠ
Minipříběhy pro radost 🔛
De TodoAť už je to součástí výzvy nebo jde o vlastní iniciativu, podařilo se mi sepsat několik krátkých textů, kterých by časem mohlo přibývat. Někdy jde o příběh, někdy o báseň a někdy o pouhý popis události nebo místa. Stejně tak nejsou vyloučené ani krá...
