Minipříběhy pro radost 🔛

Kapitola V: Banán, mořský koník, deset, pošta & oranžová

„O ty kameny jsem si odřel koleno," oznámil hnědovlasý klučina všem přítomným a aby podtrhl význam svých slov, založil si ruce na prsou a pořádně se zamračil.
„Ale dostali jsme toho koníka," namítl další člen party s páskou přes oko, načež namířil prst na onu trofej. Vysušený mořský koník se skutečně houpal v napřažené ruce nejstaršího chlapce v místnosti. Černý kšilt měl otočený dozadu, a tak mohl každý vidět vítězoslavný výraz, který měl vepsaný ve tváři.
„Jo! Měli jsme štěstí, že v tom přístavu ještě byl. Ještěže jsme ho vzali dneska, kluci od zátoky ho taky chtěli. Na další povedenou misi Banánových bukanýrů!" zvolal a natáhl druhou ruku. Oba kamarádi, jeden nadšený, druhý pořád trochu uražený, si s ním plácli a sledovali každý jeho krok, když šel k prosklené vitríně, jež zabírala značnou část místnosti, a s úžasem v očích koukali, jak jejich vůdce přišpendlil mořského koníka hned vedle balíčku limitovaných žvýkaček.
Takových trofejí tam bylo uloženo daleko víc. Lístky do kina, tašky, víčka od limonád, šátky, sběratelské kartičky, klíče, žetony do nákupních košíků. Často šlo jen o obyčejné předměty, o něž by dospělý sotva zavadil pohledem, ale pro tři kamarády měly cenu zlata. Vždyť to taky byli piráti a tohle byla jejich tajná skrýš.
Ležela poměrně daleko od města na kamenitém pobřeží, kudy se každou chvílí prohnal vítr a lomcoval s větvemi těch několika fíkovníků, které ustály solné smršti přicházející z moře a pravidelné vlny veder. Jedinými sousedy bylo stádo ovcí, jež tvořily důstojnou posádku Banánových bukanýrů a jež nějaký vítr vůbec nevzrušoval. Stará bouda s oprýskaným oranžovým nátěrem tak byla spoustu let opuštěná, jako by čekala na příchod mladých uličníků, kteří by do ní vnesli trochu života. A mladí uličníci skutečně přišli. V dřevěnce to zase žilo a stala se výchozí základnou pro mise všeho druhu. Honby za pokladem nyní byly na denním pořádku. Právě jedna taková mise se měla uskutečnit prvního srpnového dne, kdy slunce vyšlo brzy a nad celou odvážnou akcí bedlivě bdělo.
„Kapitáne, pošta otevírá v deset," spustil hrdě hoch s páskou přes oko a s chutí se zakousl do banánu.
„Dobrá práce, důstojníku. Aby jsme se dostali k mapě pokladu, musíme nastražit past. Nějaké nápady, kormidelníku?" otočil se kapitán s kšiltovkou na posledního člena skupiny. Ten si zamnul bradu, zahleděl se do stropu a tiše si broukal. Když už chtěl zavrtět hlavou, že ho nic nenapadá, jeho pozornost upoutala žlutá slupka od banánu, již se důstojník právě chystal vyhodit, a obličej se mu rozzářil nadšením.
„Jo, to je ono! Dáme na zem tu slupku a když na ní uklouzne, seberme mu mapu a utečeme!"
„A jak víš, že to bude fungovat?" zeptal se pochybovačně důstojník a změřil si ho podezřívavým pohledem. Slupka od banánu mu visela v ruce, očekávajíc, zda si zaslouží víc než jen shnít v koši.
„Viděl jsem to ve filmu," zazubil se dotazovaný, jistý si svou výhrou. A výhra skutečně přišla, a to v podobě konečného schválení plánu.
„V tom případě to je jasný! Ty, důstojníku, nastražíš ten banán. Získání mapy je na kormidelníkovi. A já budu hlídat, jestli někdo nejde," naplánoval kapitán a s jiskrou v očích hleděl na své dva kumpány. Chlapci si byli jistí, že jejich plán uspěje a že si dnes večer připíchnou do vitríny další trofej. A kdo věří, má z půlky vyhráno, no ne?
„Banánoví bukanýři, do akce!"
A tak se ti tři rozešli k městu, vstříc dalšímu dobrodružství.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Tak, a je to. Pro mě zatím asi nejtěžší zadání, které mi kamarádka dala. Pracovala jsem na něm víc dní a přímá řeč mi dala pěkně zabrat. Vždyť je tohle vlastně poprvé, co se soustředím na postavy, ne na okolí. Než jsem se ale vůbec dozvěděla přesné téma, mým úkolem bylo ptát se několika lidí na otázky, a teprve podle odpovědí mi kamarádka určila, co se má v minipříběhu vyskytovat. Zadání je v názvu kapitoly; žánr, postavy i děj byly čistě na mně. Jen tak pro zajímavost, první věta je v podstatě to, co mi řekl brácha, když jsem ho postrčila do řeky s tím, že ta voda je hluboká. Nebojte, nic se mu nestalo, na svém kajaku dojel až do cíle a dnes už o nějakém koleni ani neví. Ta voda vážně byla hluboká.
To mi připomíná, na co jsem se chtěla zeptat. Jak myslíte, že kormidelník přišel ke svému úrazu?