•3• AVENGERS ROZPOLCENÍ

Kapitola 6 - Call of Silence

A/N: Překlad titulku: "Volání ticha"

"Hej... Hej!"

Jess se objevila ve starém bytě. Zmatená. Hodně zmatená. A navíc na ni někdo mluvil. Poškrábala se ve vlasech. Už dlouho si je nestříhala. Dosahovaly jí téměř k pasu. Měla by se ostříhat.

"HEJ TY!"

Ticho opět narušil hlas. Ženský hlas. Trochu hrubší a s přízvukem?

Jessica se otočila za sebe a spatřila majitelku onoho hlasu. Obočí jí vystřelilo nahoru. Před ní stála podobně vysoká žena jako ona s hnědými vlasy dlouhými po žebra a modrozelené oči zvýrazněné černými linkami. Oblečená byla do červených šatů a stejně jako Jessica, i ona si ji prohlížela jako ostříž.

"Co jsi zač?" prolomila ticho Jess.

"A kdo jsi ty?" kývla k ní žena naproti. Jessica zmateně naklonila hlavu na stranu. Z ženy před ní vyzařovala jakási zvláštní energie. Nedokázala popsat pocit, který v ní ta energie vyvolávala. Jako by ji už znala. Mohla však přísahat, že ji nikdy neviděla. Ale zeptat se neuškodí.

"Známe se?"

"Co třeba jméno?"

Jessica nadzvedla jedno obočí, ale nakonec hnědovlásce řekla své jméno.

"Jessica?" Jess zpozorovala, že se jí rozšířily oči. "Připadala jsi mi povědomá," pokývala hlavou. "Já jsem Wanda."

"Wanda...Zvláštní jméno," zašeptala si pro sebe Jess. Ten přízvuk spojený s jejím jménem zněl jako z východu. Kdyby si narychlo tipla, řekla by odněkud z východu Evropy. "Těší mě, asi. Pořád nějak nechápu co se to děje. Jsme v nějakém snu? A jak to, že mě znáš? V životě jsem tě neviděla."

"Hm, to je na dlouhé vyprávění. Zajímalo by mě, co děláš v mém snu." Wanda zkřížila ruce na hrudi a upřela na Jess prudký pohled. Jessica trochu poodstoupila. Zezadu narazila na stolek v najednou vybaveném obývacím pokoji. Na stolku ležel kufr. Jen o něj zavadila pohledem, ale poznala pár starých sitkomů. Pohledem se vrátila na Wandu. Trochu nadskočila, když si všimla rudých levitujících pramínků vznášejících se kolem Wandy.

"Co to má být?"

"Hm?" Wanda se porozhlédla kolem sebe. Než však stačila něco říct, Jessica se propadla podlahou.

Všude bylo ticho. A po všem, co Jessica zažila, by jí to mělo být nepříjemné. Ale právě teď je to naopak. Když se probudila schoulená do klubíčka a otevřela oči, spatřila naprostou nádheru.

Ležela na nejjemnějším písku. Když jím hrábla, měla pocit, že sahá na hedvábí. Vše osvětlovalo modrozelené světlo. Překulila se na záda a spatřila nádhernou noční oblohu plnou vzdálených hvězd, které na ni vesele mrkaly. Ale něco jiného přitáhlo její pozornost. Nic nádhernějšího nikdy neviděla. Když se posadila, spatřila světlo podobné polární záři stoupající z písku jako ohromný strom a stejně jako větve i ono se rozprostíralo nahoře na obloze jako nekonečné větve.

Jessica se přistihla, že se usmívá. Postavila se na nohy. Na sobě měla cosi bílého a přiléhavého, co připomínalo overal s krátkými nohavicemi. Nevnímala však nic jiného než anomálii před sebou. Roztáhla paže a rozesmála se. Konečně se cítila zase volná. Od všech povinností, starostí a hrůz.

Cítila se jako znovuzrozená.

Jessica se prodírala jemným pískem a úsměv jí neopouštěl tvář. Ze začátku tu byla jen ona sama, pásek a světelný strom. Koutkem oka ale zahlédla jakýsi záblesk. Ne. Hned několik. Z konců světelných větví se na písek snášely jiskřičky modré záře. Jakmile se dotkly písečných dun, zableskly se a najednou v nedohlednu postávaly zářící ovály. Jessica se rozhlížela všude kolem. Bylo jich tu nespočet. Ale jen jedna upoutala její pozornost. Jakoby na ni volala. Nohy Jess odnesly přímo k otvoru. Nezaváhala a vstoupila. Na krátkou chvíli ji oslepilo světlo a měla pocit, že se v ní něco mění. Když světlo ustoupilo.