Jediná bez přání

Jediná bez přání- Zpět do minulosti

Ahojky. Tohle je taková... speciální kapitola. Vlastně to ani není kapitola. :D Jde prostě o to, že jsem vám chtěla trochu přiblížit Arryninu minulost a o tom přesně je tahle speciálovka. Prostě jsem se vrátili k bodu zlomu. K tomu, proč Arryn tolik nesnáší Dariena. :) Nemusíte to číst, pokud nechcete. Je to opravdu takový bonus, ale i tak doufám, že se vám bude líbit. :)

Jediná bez přání- Zpět do minulosti

Probudila jsem se na tvrdé zemi. Pod rukama jsem ucítila plachtu stanu. Usmála jsem se a otočila na bok. Vedle mě tiše oddechoval Darien. Jeho černé vlasy byly roztřapené a modré oči se schovávaly pod zavřenými víčky. Nějakou chvíli jsem jen seděla a prohlížela si ho. Byl opravdu nádherný. A milý. Laskavý. A byl můj. Zasněně jsem se usmála a uslyšela hlasité zívnutí. Očima jsem sklouzla zpět na jeho obličej. Probudil se. Jeho překrásné oči hltaly každý kousek mého těla. Zazubila jsem se na něj a vtiskla mu polibek.

„Dobré ráno,“ řekla jsem a on se usmál.

„Dobré. Jak ses vyspala?“ pokrčila jsem rameny.

„Spala jsem s tebou v jednom stanu. Musím říct, že to byla hrůza!“ Nasadila jsem vážný hlas s ironickým podtónem a on se zasmál.

„Tak to je mi vážně líto. Co kdybych ti to vynahradil snídaní?“ Pokývnul směrem ke skupině lidí, sedící u ohně. Vzdychla jsem.

„Ale mně se nikam nechce.“ Plácla jsem sebou zpátky na zem. Darien mě chytil za ruce a silou zvedl.

„Jdeme!“ Vytáhl mě ze stanu ven a přehodil přes rameno. Začala jsem se hlasitě sát a bouchla jsem jej do ramene.

„Dej mě na zem!“ křikla jsem. Místo aby mě pustil, donesl mě až k ohni a ostatním členům skupiny. Teprve potom jsem pod nohami opět ucítila zem.

„Ahoj Dariene. Arryn.“ Kývl na pozdrav Josh. Byl to třicátník, za jehož figuru by každý mladík vraždil. Kaštanové vlasy mu padaly do černých očí, kterými si měřil každého z nás.

„Ahoj všichni.“ Ozval se dívčí hlas. Otočila jsem se a za svými zády spatřila Miu. Je o rok starší než já a taky je tady nejblíže mému věku. Možná že i díky tomu jsme se tolik spřátelili. Nebojím se říct, že je něco jako má nejlepší kamarádka.

„Nazdar Mio!“ Vstala jsem a objala ji. Jelikož byla o něco vyšší než já a opravdu ráda nosila podpatky, bylo docela náročné ji takhle objímat. Cítila jsem se jako dítě, které chce obejmout někoho dospělého. Kamarádka se mi zasmála do ucha a poté o kousek poodstoupila. Její dlouhé havraní vlasy se pohupovaly ve větru a v čokoládových očích se jí zračilo pobavení.

„Co se děje? Všichni mlčíte, jako byste byli mrtví.“ Rády jsme si dělaly srandu na úkor smrti. Vím, že to nebylo dobré, ale v době, kdy je svět totálně v háji, je fajn udržet nějaký ten humor. A když si ze svého největšího strachu uděláte zábavu, potom už není tak děsivý.

„Brius zmizel. Včera šel do lesa ulovit nějaké zvíře a ještě se nevrátil.“ Pronesl Jimi ustaraným hlasem. Byl to nejstarší muž naší skupiny. Táhlo mu už na osmdesát a já stále pořádně nepochopila, jak mohl tuhle apokalypsu přežít.

„Třeba se ještě vrátí.“ Šeptla jsem a všechny oči se upřely na mě.

„A třeba už taky leží někde v trávě roztrhaný na kusy.“ Zamumlal téměř neslyšně Josh. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Proč to říkáš?! Mohl se jen někde zdržet!“ křikla jsem na něj, i když jsem uvnitř sebe věděla, že to není pravda.

„Prosím tě Arryn. Přestaň si neustále dělat plané naděje. Když se do 24hodin nevrátíš, jsi mrtvá.“ Uvnitř mě to začalo vařit. Vždycky ve všem vidí jenom to nejhorší! Přesně kvůli takovým lidem jsme tam, kde teď jsme. V háji!