Jediná bez přání

Kapitola 16.

16. Kapitola

Nemám tušení, jak dlouho jsme šli. Možná den. Možná dva. Zrovna jsme procházeli po prázdné silnice podél hustého lesa. Již několikrát jsem řekla, že bychom měli jít spíše lesem, ale nikdo mě neposlouchal.

„Ale vážně! Tady jsme všemu na očích," řekla jsem naštvaně. Jediný kdo se uráčil odpovědět byl Reit.

„Ale v lese bude mnohem delší a namáhavější cesta. Navíc můžeme změnit směr a ztratit se." Potichu jsem si odfrkla. Jasně. Šli bychom podél silnice, ale ztratili bychom se. To dává smysl! Zadívala jsem se na něj pohledem To myslíš vážně? A on se zasmál.

„Hele, já za to nemůžu! Oni rozhodují taky." Ukázal směrem ke skupince lidí před námi. Vzdychla jsem a přikývla.

„Já vím." Popošla jsem k němu blíž a propletla si s ním prsty. Na tváři se mu objevil úsměv.

„Nedopustím, aby se ti něco stalo. Slibuji." Zašeptal a já s úsměvem na rtech zavrtěla hlavou.

„Sliby se musí plnit, Reite. Tak raději neslibuj." Odpověděla jsem tiše. Jeho výraz zesmutněl a jiskra v očích pohasla.

„Ale já chci. Chci věřit, že to zvládneme. Že přežijeme." Bylo zvláštní sledovat tuhle část jeho já. Tu, která se odmítala vzdát, ať to bylo sebehorší. Postavila jsem se na špičky a políbila jej. Teplo se mi rozlilo po celém těle a já se cítila v bezpečí. Alespoň na tu malou chvilku, kdy byly naše rty spojeny. Potom nás z toho nádherného okamžiku vyrušil zuřivý výkřik.

„Běžte!" zařval z ničeho nic Daser. Leknutím jsem nadskočila a chvíli se rozhlížela okolo sebe. Všichni utíkali do lesa a já nechápala proč.

„Co se děje?!" zakřičela jsem, ale v tu chvíli mě Reit strhl na stranu. Táhl mě za sebou směrem k lesu.

„Co se stalo?" ptala jsem se pořád znovu, ale nikdo mi neodpovídal. Běželi jsme pořád dál a dál. Několik minut jsme nedělali nic jiného, než běželi. A potom jsme se konečně zastavili. Lapala jsem po dechu a mé plíce byly v jednom ohni.

„Ještě jednou. Co se krucinál stalo?!" vyhrkla jsem mezi přestávkami na nádech.

„Nějaká čarodějnice. Byla na cestě. Měli jsme štěstí. Ony se bojí lesa. Není to celkem ironické? Ve všech pohádkách a hororech žijí právě v lese, ale ve skutečnosti se jich bojí." Zakroutil hlavou Daser. Přikývla jsem s teď už trochu klidnějším dechem. Měla jsem divný pocit. Něco uvnitř mě bilo na poplach, ale já ne a ne přijít na to co. Nervózně jsem se rozhlížela po okolí, ale nic podezřelého jsem nespatřila.

„Setřásli jsme ji, že jo?" zeptala jsem se. Přikývli. Uklidni se. Jsi paranoidní. Všechno je už v pořádku uklidňoval mě vnitřní hlas. Promnula jsem si čelo.

„Všichni jste v pořádku?" Daser, Reit, Freisa, Trai, Klerisa... Všichni přikývli. V tu chvíli mi to došlo.

„Chris!" zařvala jsem zděšením. Nebyl tady! On tady nebyl! Všichni na mě vytřeštili oči a začali se rozhlížet okolo sebe.

„Vždyť běžel za mnou!" nechápala Klerisa.

„Musíme ho najít." Otočila jsem se a rozběhla se zpátky. Za svými zády jsem slyšela ostatní.

„Chrisi!" křičela jsem do prázdného lesa.

„Christophere!" volal jeho jméno někdo další. Vyhýbala jsem se stromům a nízkým větvím. Probíhala jsem i cestou, o které jsem věděla, že jsme jí nešli. Nikde nebyl. Neviděla jsem ho. Uvnitř mě začala narůstat panika. V očích mě štípaly slzy a s každým dalším nádechem bylo těžší a těžší udělat další krok. Měla jsem strach. Měla jsem tak obrovský strach a naději vůbec žádnou. Chtěla jsem ho najít. Do háje! Já ho potřebovala najít! Zrychlila jsem a začala pobíhat naprosto všude. A potom jsem uslyšela ten slabý hlas.

„Arryn?" Moje srdce jednou vynechalo a já se prudce otočila. Ležel za obrovským stromem. Kdyby nepromluvil, neviděla bych ho. Ale možná by to v tu chvíli bylo lepší. Jeho noha už vlastně nebyla noha. Kalhoty byly roztržené a všude okolo se rozlévala rudá krev. Chris byl položený na zemi a v obličeji neměl žádnou barvu. Kdyby tady stála nějaká stěna, byl by bělejší. Rychle jsem k němu přispěchala a křikla.

„Našla jsem ho! Tady!" Ze všech směrů se ke mně nesly kroky zbytku skupiny.

„Co jsi proboha dělal?" kývla jsem směrem k jeho noze.

„To víš... Úplně normální den. Utíkal jsem před čarodějnicí a k zemi mě složila zasraná past na zvířata!" v jeho hlase byla zloba strach a hlavně bolest. Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem. Ne před ním. Nemohla jsem ukázat slabost. Musela jsem být silná a tak jsem taky byla.

„To bude v pohodě. Zvládneš to." Konečně přiběhl zbytek skupiny. Zadívala jsem se na Traie. Chtěla jsem říct, aby odešel, ale Freisa to udělala za mě. Chytila ho za ramena a odvedla kousek od nás.

„Musíme to z té nohy sundat." Konstatoval Daser. Všichni se na něj otočili.

„Víš jak?" pokrčil rameny a přidřepl si vedle Chrise.

„Stačí, když to rozevřeme. Pokud zabereme všichni společně, mohlo by se to podařit." Všichni přikývli, ale Christopher se chraptivě zasmál. Byl to smích, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

„To nemá cenu," řekl a já jasně poznala, že to vzdal.

„Co to meleš? Má to cenu! Nenecháme tě tady vykrvácet!" okřikla jsem ho, ale on jen zkřivil tvář do úšklebku.

„Je to k ničemu. Ta čarodějnice mě zasáhla." Zalapala jsem po dechu a horečně vrtěla hlavou.

„Cože?" špitla jsem. V očích jsem cítila slzy, které jsem se snažila udržet.

„Arryn, moc dobře si mě slyšela. Umřu." Kroutila jsem hlavou. Tohle není pravda. Zdá se mi to. Chris přece nemůže...

„Neumřeš." Řekla jsem pevným a rozhodným hlasem.

„Štve mě, že nikdy nezjistím, jestli je v Yasentě opravdu lék." Po tváři mu stekla slza a poté se mi zadíval do očí. Viděla jsem v těch jeho obrovskou bolest a smutek, ale zároveň tam pořád byla jakási maličká jiskřička naděje. Sotva slyšitelným hlasem pronesl „Arryn... Byl jsem vůl. Nikdy jsem na tebe neměl křičet. Vím, že jsi mi nedávala naděje. To jen já je toužil vidět. Omlouvám se. Je mi to líto." Vrtěla jsem hlavou a přiložila mu prst ke rtům.

„Neomlouvej se. Je to v pořádku." Koutek úst mu zacukal v náznaku úsměvu a poté spadl a společně s ním vyprchala i poslední jiskra života v jeho očích. Nějakou chvíli jsem tam jen seděla a pozorovala jeho nehybné tělo. A teprve potom... Jakoby se celý svět zpomalil a mě teprve došlo, co se právě stalo. Umřel. Chris umřel a já s tím vůbec nic neudělala.

 „Ne. Ne. Ne..." Ze zadu mě někdo objal a postavil. Vlastní tělo mě neposlouchalo. Noh jakoby nedokázaly unést mou váhu a tak mě prostě odmítaly držet. Neustále jsem padal k zemi, oči připoutané na Christophera. Vlastně ne... Teď už to nebyl on. Bylo to pouze jeho studené, mrtvé tělo.

Strašně se omlouvám všem, kteří měli Chrise rádi, ale prostě... Hold už se to stalo. :D Nevím, co více k tomu říct. I přes to doufám, že se vám kapitola líbila. :) Budu ráda za jakýkoliv názor nebo vote. A prosím... Nezabíjejte mě! :D
PS: lidi u téhle kapitoly bych opravdu ocenila komentáře. :)

Callia