Jediná bez přání

Kapitola 8.

8. Kapitola

„Aarone.“ To jméno jsem spíše znechuceně odplivla. On si mě mezitím prohlédl od hlavy až k patě a poté se ušklíbl.

„Vypadáš jako chodící mrtvola. Nejsem si jistý, jestli je to lepší nebo horší než předtím.“ Začal se smát a já si pomyslela, že víc ubohosti se na světě už nenajde.

„Strašně vtipné. Když dovolíš…“ chtěla jsem se prosmýknout okolo něho, ale on mě chytil za ruku a přitáhnul blíž.

„Nedovolím.“ Sykl mi do ucha a švihl se mnou o zem. Zadržela jsem výkřik, který se mi dral z úst a naštvaně  na něj pohlédla.

„To myslíš vážně?!“ Rozhodila jsem rukama a vstala. Chvíli jsem se rozhlížela okolo a hledala Christophera. Vždyť tady stál! Nadávala jsem v duchu. Nakonec jsem pátrání vzdala a svůj pohled opět stočila k Aaronovi.

„Nech mě projít,“ řekla jsem vyrovnaným hlasem. Opět jsem se pokusila okolo něj protáhnout, ale jeho paže okamžitě dopadla na tu moji.

„Ty nikam nepůjdeš!“ křikl a zaryl mi své nehty do kůže. Bolelo to, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Vydržím hodně, ale namyšlené idiotské slabochy ne.

„Hráblo ti nebo co?! Okamžitě mě pusť!“ Hrozivě se zasmál.

„Ale proč bych to měl dělat? Ty tady nepatříš! Já jo! Kvůli tobě se na mě všichni dívají skrz prsty! Myslí si, že jsem vůči tobě zaujatý nebo co. Ale víš jaká je pravda? Já jsem jediný, který zůstal při smyslech. Nevěřím ti jediné slovo, které si vypustila z pusy. Jsi lhářka a vsadím se, že kdyby si měla možnost, zabila by si nás tady všechny!“ na chvíli ztichl a poté dodal. „Škoda, že tě ten upír nezabil. Nemusel bych se o to teďka starat já.“ Vytřeštila jsem na něj oči a snažila se vyprostit ze sevření. Ale nešlo to. Ne, že by byl tak silný, ale potom, co jsem přišla o téměř všechnu krev, moje svaly jaksi ztratily veškerou sílu. Byla jsem ráda, že vůbec stojím.

„Cože? Tohle... Ty nejsi normální!“ rozkřikla jsem se na něj, doufajíc, že to uslyší i někdo jiný.

„Myslíš si, že mě snad zajímá, co si myslíš?“ ušklíbl se. Najednou jsem ucítila ostrou bolest v rameni. Otevřela jsem ústa ve výkřiku, ale jeho ruka mi v tom zabránila. Pootočila jsem hlavou a spatřila, jak mi z čerstvě otevřené rány vytéká krev. Vedle mě stál Aaron, v rukou držíc jakýsi nůž, jehož čepel teď měla barvu rudé růže. On mě fakt chce zabít! Tenhle debil mě chce zabít! Začínala jsem panikařit. Vždycky, když jsem se dostala do nějakých potíží, byla jsem v plné síle. Mohla jsem se bránit. Ale teď? Sotva jsem stála na nohou! A navíc… Když stojíte proti nějakému monstru, nemáte takový strach. Přeci jen už to není člověk, koho zabijete. Ale když stojíte tváří tvář člověku, je to naprosto jiný pocit. Nechcete mu nijak ublížit, i když to vypadá, že on sám se vás snaží zabít. Z myšlenek mě vytrhla další ostrá bolest. Tentokrát to bylo v žebrech. Viděla jsem Aaronovu zatnutou pěst. Ten hajzl!

„O co ti vlastně jde? Když nepočítám to, že se mě snažíš zabít.“ Zeptala jsem se, zatímco jsem v hlavě probírala své možnosti. Utéct jsem nemohla. To on se tady vyzná a navíc bych to s mojí energií ani nezvládla. Křičet jsem nemohla. Zacpal by mi pusu. A bránit bych se taky nemohla, protože… A pak jsem si něco uvědomila. Jedním rychlým pohybem jsem sáhla do kapsy kalhot, které jsem měla oblečené. Čekala jsem, že tam nahmatám dýku, kterou jsem včera použila. Ale přišlo jenom zklamání. Nic tam nebylo. Zklamaně jsem nechala svou ruku klesnout podél těla a potichu jsem vzdychla. Najednou mě začala štípat tvář. Vražedně jsem na Aarona pohlédla.