Nevím co psát přesto píšu, normálně se v této situaci říká že se svět zbláznil a já s ním, ale to není pravda svět je normální a nudný. Žiju obyčelný stereotypní život, dokonce jsem za to i rád a miluji to, přesto utíkám do světů mimo přítomnost.
Vzrušení z faktu že se může něco takového dít jen v mé hlavě je trochu děsivé
Den číslo jedna, je 7 ráno a já se probouzím do tmy, v mé cele nejsou okna. Jsem nevinný ale nikdo mě neslyší, chci zpátky do našeho špinavého úkrytu. Žil sem každým dnem protože každý mohl být tím posledním.
