23.7.2011
Den začal jako každý jiný. Měla jsem přítele a můj nejlepší kamarád přišel s nápadem, že půjdeme na fesťák. Já, on a můj kluk. Mně se nechtělo, dlouho jsem váhala jestli vůbec jít.
V ten den jsem měla mít rande s klukem, kterého jsem zase tolik neřešila. Byl to kluk, co mi psal a já mu moc neodepisovala - stejně jako všem ostatním. Ale na rande jsem kývla, už ani nevím proč, asi mě dost přemlouval. Neozvala jsem se mu, i když mi celý den volal a psal.
Pamatuji si jako dnes, když pro mě přišli. Můj kluk mi dal pusu, já se zpruzele zatvářila a chytil mě za ruku.
S každým klukem to bylo podobný. Vlastně mě skoro až obtěžovala jejich přítomnost. Vždy mě to bavilo jen ze začátku, ale pak nic. Každý dotyk jsem jen přežívala. A s tímhle klukem bych se rozešla ještě mnohem dříve, ale už jsem na sebe byla naštvaná, že ze všeho okamžitě utíkám. Rozhodla jsem se, že tohle prostě zvládnu a třeba ty pocity jednou dorazí.
Došli jsme na místo, a téměř hned jsem ho viděla. Byl tam on. Ten kluk, kterému jsem zrušila rande.
Můj kluk mě držel za ruku a já se vážně zastyděla. Měla jsem kluka a skoro jsem šla na rande s někým jiným. Vážně jsem se strašně styděla sama za sebe.
Po nějaké době jsem ho viděla, jak líbá dost opilý ségru mojí nejlepší kamarádky. Mohlo mi to být jedno, ale trochu se mě to dotklo.
Můj kluk neustále něco vyprávěl a já už to nemohla poslouchat. Byla jsem na to asi málo opilá. Byla už tma a já mu řekla, že se jdu jen projít. Chtěl jít semnou, aby se mi něco nestalo. Přemlouval mě, ale já už ztrácela nervy a tak jsem řekla, že teda nikam nejdu.
Když se zapovídal s mým kamarádem, prostě jsem odešla. K vodě - dál od lidí a sedla jsem si na lavičku. Byla jsem už unavená z toho jak nedokážu nikdy k žádnému klukovi nic cítit, bylo to vždy úplně stejné. Utíkala jsem od každého kluka a byla přesvědčena, že je chyba ve mně. Už jsem to vzdávala, tenhle můj přítel byl můj poslední pokus o to, zda dokážu nakonec něco cítit. Věděla jsem, že nic necítím a ani nic cítit nebudu. Bylo to frustrující. Žádná láska, nebylo to tak snadné jak jsem čítávala v románech.
V podstatě hned si přisedl ON. Musel mě vidět odcházet a šel za mnou.
,,Ty máš kluka.", řekl hrozně opile. Ten jeho výraz nikdy nezapomenu.
,,Ty líbáš jiné holky.", odpověděla jsem dost pohotově a arogantně.
A začal zvracet. A moje arogance zmizela. Proměnila se ve starost o toho cizího kluka, kterému je špatně.
Šla jsem mu pro vodu a donutila jsem ho jít se projít. Moc nechtěl, protože mu bylo zle.
Po asi 100 metrech chůze, kdy se o mě opíral si chtěl sednout, bylo mu zle. Sedli jsme si vedle sebe na schody, které vedly k vodě. Téměř hned si položil mou hlavu do mého klína. Tak automaticky, jako kdyby to bylo úplně normální.
Na vteřinu jsem se zarazila, protože dotyk. Od cizího kluka. A zarazila jsem se po druhé, když mi to nevadilo. Bylo mi ho vážně líto, protože mu bylo hrozně špatně. Začala jsem ho hladit po vlasech.
Já! Nikdy jsem neměla potřebu nikoho hladit po vlasech. Ani když bylo někomu špatně.
Neustále mi v kapse vibroval telefon - volal mi můj kluk a hledal mě.
,,Tak mu to zvedni.", posadil se ten cizí kluk a řekl mi.
,,Já nechci.", odpověděla jsem a telefon jsem vypla.
Zvedli jsme se a pokračovali dál. Daleko od lidí. Od muziky, od světel.
Povídali jsme si a já už ani nevím o čem.
Byla jsem z něho docela nervózní a to se mi moc nestávalo.
Najednou mě chytil za ruku a podívali jsme se na sebe. Ty jeho modré oči, ten roztomilej pohled, ten jeho úcul. Fakt se mi strašně líbil.
Zastavil mě, podíval se na mě, chvíli váhal a políbil mě. Nejdřív dost opatrně a nejistě, jestli vůbec smí. Pak už tak nejistý nebyl, pevně si mě k sobě přitiskl a zajel mi svýma studenýma rukama pod tričko a hladil mě po zádech.
Ve všech případech bych okamžitě couvla. Cizí dotyk. Zbláznil se.
Ale já na to nemyslela. Myslela jsem jen na to, že je to fakt příjemný.
Voněl jako cigarety. Normálně by mi to vadilo, protože jsem byla nekuřačka a ten smrad mi vadil. Ale teď mi to vyloženě vonělo.
Nevím co se ten večer stalo, ale bylo to jiné. Všechno bylo jiné.
A co kdybych ho nepotkala? Nikdy?
Půl roku předtím jsem už téměř klikala na tlačítko: ,,Odstranit z přátel", protože mi drze komentoval status. Ten cizí kluk. Něco mě od toho odradilo - možná ty jeho modré oči.
Když mi pak začal psát, byl pro mě jen další kluk ve zprávách. Nikdy bych s nim na rande asi vůbec nešla, kdybych ho nepotkala.
A co kdyby můj nejlepší kamarád nedostal nápad jít na fesťák? A co kdybych se nerozhodla jít sama k vodě a co kdyby ON nešel za mnou? A co kdyby nezačal zvracet? Co kdybych ho jen přejela svým arogantním pohledem a odešla bych?
Jak by vypadal můj život bez jeho existence?
Vždycky když mě naštve, představím si jak by vypadal můj život, kdyby neexistoval. Vůbec. Kdybychom kolem sebe jen prošli a minuli se.
A dojde mi, že je vlastně štěstí, že existuje někdo na koho se dokážu naštvat, kdo mě rozčiluje a kdo mi dokáže ublížit. Protože můj život bez něj, bez jeho existence by byl tak strašně moc prázdný. A to i když v něm zrovna není, tak existoval, existuje..
I když mě někdy tak strašně rozčiluje, tak je to to nejlepší, co se mi stalo. Potkat ho.
