Láska byl on. On byl taková ta definice lásky, strašně moc jsem ho milovala a myslela jsem si, že jednou to dotáhneme do konce. Nemyslím si, že jsem byla slepě zamilovaná a naivní, spíš jsem si neuměla představit, že by v mém životě nebyl. Nijak, třeba i jen jakkoli.
Psala jsem o něm povídky, příběhy, básničky, protože on byl moje největší múza a všechno bylo o něm. Kdyby měl vesmír střed, byl by jím on.
Nikdy předtím jsem nebyla doopravdy zamilovaná a nepustila jsem si nikoho tolik k tělu jako jeho. Měla jsem oči jen pro něj a i když jsme spolu nechodili, neuměla jsem si představit, že bych nechala jiné kluky, aby se mě dotýkali.
A i když o naši lásku moc nepečoval, bylo spoustu důvodů proč ho milovat. On je neskutečně skvělej. A i tak si myslím, že jsem si dlouhou dobu vystačila s málem. Stačilo mi tak málo. A nebyla to jeho chyba, bylo to tím, že mně to takhle stačilo a vyhovovalo mi to.
Ale dozrála jsem do bodu, kdy mi to stačit přestalo. Mrzí mě asi jen to, že on nedozrál ke stejným věcem jak já a že já už nedokázala být trpělivější a chápavá.
Nejsem smutná, necítím ani vztek, ani žádný vzruch. Jen smíření.
Vím, že za pár dní, anebo za pár týdnů mi to bude líto, opravdu líto. Že mi to celé dojde možná až později a bude mi scházet. Že mi bude opravdu hodně chybět a já se z toho zase vypíšu a zase další slova budou patřit jen jemu. Protože i když to skončilo, nepřestala jsem ho mít ráda, nepřestala jsem si o něm myslet, že je nejlepší kluk kterého jsem poznala. I s tím jaký je.
Ale každá kniha má nakonec svůj konec. A je jen na nás jaký ten konec bude. Dost lidí své konce kazí, pomlouvají se, nesnáší. Ale takový konce se mi nelíbí a já nepotřebuji urážet někoho koho jsem milovala.
~ navždycky 💔
