Zatímco jsem po cestě sbírala kamínky a hledala třpyt, tak celou tu dobu ten největší poklad ležel vedle mě. A já o něj nepečovala, protože mě zajímalo něco jiného.
A já nedokážu vrátit čas. Nedokážu být jiná, nedokážu se změnit, nedokážu to.
A vždycky když se snažím, stejně zase sklouznu ke svému pravému já, a já se dokolečka omlouvám a zase padám do mého já.
A to ticho je nakonec mnohem horší, než křik.
A já nemohu přestat. Nemohu přestat brečet.
