Sbírka mých paranormálních zážitků

I see you... Do you see me?

Od této zkušenosti nerada chodím sama venku, když je noc. Kolem desáté hodiny večer jsem se vydala s kamarádem z oslavy, kde se dost pilo (já nepiji, nedělá mi to dobře a on měl v sobě pár panáků), se projít na čerstvý vzduch. Šli jsme menší cestou po parku si sednout na takovou studnu, která je na druhé straně než byt, kde se slavilo. Bavili jsme se zrovna o paranormálních věcech, protože jsme oba měli takový divný pocit, chodit večer ještě v parku ve městě, kde jsou tyhle věci časté. Vzpomněla jsem si na jednu událost, co mně říkala kamarádka z předchozího příběhu (tj. Curiousness), kdy v parku ubodali jednoho chlapa jiná skupinka, a nechali ho tam. Nevím, jestli se mi to zdálo nebo ne, ale koukla jsem se na mojí pravou stranu, a zahlídla jsem tmavou postavu bez obličeje, s černými mastnými vlasy, jak má na sobě šedivé roztrhané tričko, béžové/hnědé kalhoty, bez jedné boty, všude krev a bodné rány. Zastavila jsem se a promnula si oči. Nic už tam nebylo. Kamarád se zastavil a zeptal se, co se stalo a já mu to popsala, následně jsem se zeptala, kde byl přesně ten chlap ubodaný, a na to mi ukázal zhruba místa, kde. Jedno z nich bylo tam, kde stála ta divná postava. Radši jsem to neřešila (pokusila se o to) a když jsme v klidu sedli na studnu, trochu ze mě strach opadl. To nám ale nezabránilo se stále bavit o tomto tématu. Ve městě tu noc byl festival, a tak se tu potloukalo spoustu opilých lidí, ale většina v tu dobu byli na koncertech a tak jsme nikoho skoro nepotkali. Uprostřed věty nás přerušilo šustění trávy, praskání větviček a kroky za námi, které vycházely ze tmy. Oba jsme zmlkly, na to jsem řekla, že je to určitě nějaké zvíře. Kamarád nic neříkal, poté mě vzal za ruku a řekl, ať rychle jdeme, nebo se ty kroky pořád pomaličku přibližovali. Ptám se ho, co blbne, a on mi řekne, že se opravdu bál, a že bůh ví co to bylo a je si jistý, že to zvíře nebylo (upozorňuji, je to typ člověka, co se nebojí a spíše vyhledává taková scary místa). Šli jsme oklikou zpátky na oslavu, a opět jsem se koukala po okolí. A to co jsem viděla mně zastavilo srdce. Park se skládá z kopců, podzemek, výhledů o pár metrech apod. Na jedné zdí u výhledu se držela průsvitně bílýma, hubenýma rukama postava, která měla tak +-2.5m, a koukala na nás. Znovu jsem si promnula oči, ale stále tam byla. Zastavila jsem ho, a řekla ať se podívá, ale zmizela. To už jsem měla nahnáno, a těch pár metrů do centra jsme skoro běželi, jak jsme se oba báli. Byla jsem v klidu, že jsme konečně víceméně v bezpečí ve městě, dokud mi ten kamarád neřekl, že se v jejich městě říká, že socha nějaké osobnosti před muzeem se hýbe. Nevěřila jsem tomu, a dívala se na tu sochu a řikala, jak se asi může socha hýbat, dokud jsem na vlastní oči neviděla, jak se její obličej posunul pár cm směrem k nám. Neváhali jsme, a zdrhli jsme jak malé děti. Když jsme doběhli zpět na oslavu, měla jsem slzy v očích a byla jsem vyklepaná jak malá holka. Zpět jsme přišli asi kolem půl dvanácté. Od té doby vím, že v tom městě v parku od 10 večer do rána chodit nebudu. Do dnes nevíme, co to sakra bylo.
----------
Ahoj! Po delší době zase delší příběh. Zdá se ne moc uvěřitelný, ale co jsem zažila, to Vám píšu. I kdyby se prokázalo, že to byla moje představivost, tak mě aspoň dobře vyděsila. Snad se Vám líbil 💫