Teorie kvetoucího čaje

I.

WINDA

Má ještě cenu přemýšlet, kým bych byla, kdybych se narodila jako první já?

Opřela jsem se zády o zeď vysokého majáku a v uších mi šuměl oceán, který zaléval písečnou pláž. Vytáhla jsem z pochvy nůž a ostřím nože jsem začala oškrabávat kůru z větvičky, kterou jsem sebrala, když jsem odcházela z haciendy královny Xolani.

Nebyla jsem obyčejným členem gardy Jejího Veličenstva a to některým strážkyním hlodalo náladu. Pro jiné jsem byla zosobněním zlých duchů, kteří nosí smůlu v lepším případě, v horším způsobují tragédii. Jednoho dne však na horizontu zahlédnu loď, hmatatelnou naději, díky které vykoupím vlastní svobodu ze stínu událostí, jež snad byly nevyhnutelné. Životy, které kvůli mně přestaly existovat, získají hodnotu.

Při vzpomínce na minulost a při představě mrtvých těl jsem sebou trhla tak prudce, až mi ostří prořízlo kůži na prstě. Sykla jsem bolestí a nadávala, zatímco jsem se snažila krvácení zastavit. Figurku z větvičky jsem rozčílením odhodila, stejně se mi nepovedla. Nějak ztrácely smysl věci, které pro mě dřív tolik znamenaly. A ze všeho nejvíc jsem se bála, že až dosáhneme vítězství nad Sogiantskou republikou, můj život ztratí význam.

Formovala jsem úzkost do zloby, kterou jsem pádlovala k přístavu Bao-lawa stále silněji a rázněji. Polykala jsem bolest, která vystřelovala z poraněného prstu, zatímco jsem sledovala oheň majáku, který poskytoval rybářům a obchodníkům z kontinentu cestu k jihovýchodnímu cípu ostrova Machozi. Ostrovu, který v sobě ukrýval mnohá tajemství, včetně mě.

~~~

FEDIK

Legendy mluví o mystériích pozorující každý Váš krok, každý čin i gesto. Nehmotné Vám stojí za zády, dýchá na zátylek, ale když se otočíte, není nikoho, kdo by Vám dělal společnost. Duše v jejich milosti poznají pohostinnost a dobrou vůli. Ti však kdo se jim znelíbí, v neštěstí propadají.

Duchové.

Rozum člověka vyloučí možnost existence duchů, neboť pro ně nemá důkazy. Proto nazývá tyto myšlenky za hloupé. Domorodý člověk o nich ale takto nepomýšlí, zda-li vůbec. Požáry, úrody, smrt i narození považují za vůli duchů, ke kterým vzhlížejí a uctívají. Jsou proto hloupí nebo primitivní?

Dnes ostrov Machozi, v našem jazyce ostrov Slz, z většiny náleží Sogiantské republice, kde žijí lidé inteligentní natolik, aby obyvatelům zajistili život mimo rámec naší fantazie. Podle vlastních zkušeností mohu říci, že je existence duchů vůbec netrápí. Možná o nich ani neví nebo na ně zapomněli. Zbytek ostrova je však nadále divoký, nevyzpytatelný a bohatý na přírodní krásy. Skýtá rodině duchů poslední úkryt, než je racionalita lidstva jednou provždy zahubí.

Pročítal jsem dva roky starý článek z novin neustále dokola, abych si byl jist, že jsem o Anlefsku zjistil naprosto vše. Každá dějepisná kniha nebo knižní průvodce omílala známá fakta, ale neposkytovala pohled do nitra země, která mi začínala nahánět strach, čím více se blížil datum odjezdu.

Ozvalo se zaklepání, rychle jsem schoval ústřižek do zásuvky nočního stolku. Představoval slabost, kterou si jako prvorozený princ Společenství nemůžu dovolit. Nemohu mít pochybnosti, když ke mně během plavby budou všichni vzhlížet. Stanu se kotvou těch, kteří pocítí nejistotu, zatímco budeme mířit k neznámým břehům. Dávám v sázku vlastní život, ale koho to zajímá?

„Dále."

„Dobré ráno, Vaše Výsosti," ozvalo se z úst mého komorníka. V rukách držel podnos s čerstvou kávou, jejíž silné aroma naplnilo komnatu. I kdyby mě na jihu čekalo cokoliv, uklidnila mě představa, že právě taková pochutina jako je káva by přece nemohla růst v krutých podmínkách života.