Teorie kvetoucího čaje

II.

LOAN

V předsálí panovalo dusno. Kéž bych to mohl vyřešit otevřením oken, ale tohle zavánělo další hádkou. Otec sledoval stojací hodiny a přejížděl si prstem v taktu kyvadla po kdysi upraveném kníru. Teď už spíše připomínal ostnatý drát. Královniny neúnavné kroky tlumil měkký koberec. Jsem opravdu rád, protože by mi z jejích podpatků praskla hlava. Už tak šílím z toho, jak ji šustí sukně a nebere to konce. A očividně nejsem sám.

„Matko, mohla by sis prosím tě sednout? Tím, že vychodíš do podlahy díru, ničemu nepomůžeš."

Možná byla předurčena k postu královny už svými rysy. Stačí jediný pohled na její přísnou oválnou tvař a každý v její přítomnosti znejistí. Když se usměje, člověk přemýšlí, jestli to nebyla pouhá iluze. Jakmile se však nyní podívala na Fedika s rozčílením v očích, vážně jsem dostal strach, že ho rozsápe na místě. Bratr její pohled bez jediného zaváhání opětoval, zatímco já se uklidil ze scény. Vyšel jsem do chodby, kudy právě procházela služebná v bílo-hnědém stejnokroji. Jak příjemné rozptýlení!

„Zdravím, krásko."

„Vaše královská Výsosti." Poklonila se poněkud krkolomně a mě se tak naskytl výhled do jejího výstřihu. Liška jedna podšitá!

Přistoupil jsem k ní blíž. „Nejsou hostí už unudění?"

„Nevím, Vaše královská Výsosti. Ale..."

Vzal jsem mezi prsty plavý pramínek a jemně jí ho dal za bílou čelenku služebných. Ostýchavě sklopila zrak ke koberci. Nesnášel jsem stud, všechno jenom komplikuje. Člověk žije jenom jednou, tak proč mít zábrany? Ukazováčkem jsem jí zvedl bradu. „Ano?"

„Jistej pán se ztratil. Táhlo z něj, jestli víte, co tím myslím. A málem mi šláp na nohu."

„Nevychovanec! Řekněte mi, který to byl, a já ho poučím o manýrech před krásnou dívkou."

Zasmála se a odhalila mírně žluté zuby. Neměla se k odchodu. Věděl jsem, co ji fascinuje, stejně tak jako ty ostatní před ní.

Dveře za mnou se rozletěly. „Loane, pojď. Nebudeme na něj čekat." Fedik zcela ignoroval, že mám právě něco na práci.

„Omlouvám se. Můj bratr je v jistých ohledech dost nevychovaný." Natáhl jsem se pro její ruku, kterou nezdobily žádné prsteny, a políbil ji na hřbet dlaně. „Hezký večer."

„V-vám taky, Vaše královská Výsosti," vyhrkla. Věnoval jsem jí jeden ze svých úsměvů, než jsem za sebou zavřel. Věděl jsem, že se teď bude ovívat, ale mě spíše zaujalo, s jakou péčí matka upravovala otcův knír. Projev čisté lásky, vzácné jako perly, které jí visely kolem krku.

„A co bude s Eliasem?"

„Už jsme na něj čekali dost dlouho. Děkuji, choti," pokynul matce, když skončila s oprašováním uniformy s šerpou přes rameno. „Hosté jsou netrpěliví a pokud se nechce účastnit plesu na vaši počest, je to pouze jeho problém."

Sotva jsem se stačil vzpamatovat a královna přijala rámě krále Společenství. Fedik se v uniformě, s opaskem a kordem u pasu postavil dva kroky za ně, právě když se otevřely obě křídla dveří do sálu plného dvořanů, jejichž hlavy se na lusknutí prstů otočily naším směrem. Ani jsem neslyšel ceremoniáře. Dělo se to příliš rychle. Můj vlastní kord ležel někde na parapetu, kam jsem ho odložil s myšlenkou, jak archaická zbytečnost to je. Bylo by trapné se upravovat, když už téměř všichni vešli do sálu. Větší eskapádou bude spíše Elias než můj zapomenutý kord, takže nač to řešit.