Teorie kvetoucího čaje

III.

ELIAS

Smočil jsem dlaně v umyvadle a opláchl si obličej. V odrazu zrcadla jsem spatřil kapičky, které mi stékaly po konečcích hustých kudrn, a modré oči připomínající mi matku. Potlačil jsem starou známou bolest a natáhl se pro ručník. Dopluli jsme do cíle. Jenom zakotvit a zbavit se slaného zápachu Exosského oceánu. Ale tím to neskončí, právě naopak. Zaslechl jsem za dveřmi kajuty hlasy podbarvené špatně skrývající nervozitou, která nakazila snad každého pasažéra jako zuřící chřipka - bratrance, služebnictvo, vojáky i zkušené mořské vlky. Vlastní nervozitu brnící v žaludku jsem přijímal s nechutí, ale obdobně jsem na tom byl i se životem samotným.

Než jsem stihl vyhlédnout z okénka, někdo vpadl do kajuty bez zaklepání. Kdo jiný než Loan... On jediný svým neklidem neskrýval strach, nýbrž nadšení.

„Eliasi, to musíš vidět! Ty barvy, jako kaleidoskop. A ty ostrůvky! Tak pojď už!" Chytil mě za rukáv košile a táhl na palubu jako malé děcko. Obrátil jsem oči v sloup, než jsem se mu vytrhl.

„Klid, když to tam bylo před deseti vteřinami, bude to tam furt."

„Ale no ták, to nejsi aspoň trochu zvědavý?"

K Loanově radosti jsem odhodil ručník stranou a následoval ho. Práskl jsem za sebou dveřmi. Ohlušující rána mě uspokojila a na vteřinu uklidnila. Nevšímal jsem si Fedika, který instruoval kapitána, a vyběhl na horní palubu za Loanem. Pár námořníků se po nás ohlédlo, ale v ruchu a pod tlakem rozkazů si opět všímali svého.

Pryč bylo říjnové chladno, mrholení a ranní mlhy. V teplém vlhkém podnebí jsem netušil, jak dlouho to v košili vydržím, zatímco Loan zíral na okolí tvořící pestrobarevnou mozaiku. Atol, jeden z mnoha, které jsme obeplouvali, zasazený jako drahokam v tyrkysově modrém oceánu, jehož vlny narážely do přístaviště. Stromy s chocholy listů na vrcholu tak blízko u sebe, že vytvořily stříšku nad cestami města rozšiřující se kamsi do vnitrozemí. Jenže já nic z toho neviděl. Soustředil jsem se pouze na uvítací výbor, který v přístavu stál a čekal jako kat na mou popravu. Realita do mě bodla jako jehlice na pletení.

„Co myslíš, jaká bude?"

„Kdo zas?"

„No princezna přece. Hele, Eliasi, jestli budeš nerudný celý den, zamknu tě v komnatě nejvyšší věže," uchechtl se. „A nevím, zda tě někdo bude chtít zachránit."

Nelíbil se mi entuziasmus v jeho očích, které příroda zbarvila různými barvami. Jenže Loan si z toho, že má jedno oko modré a druhé hnědé, nedělal těžkou hlavu. Vlastně si z ničeho nedělal těžkou hlavu, ani z faktu, že se bude princezně ostrovní říše nabízet jako bažant na stříbrném podnose.

„Ne, vážně. Jaká si myslíš, že bude? Na fotografii nevypadala zrovna ošklivě, ani poslové neměli jedinou výtku. Možná by mohla být i milá. A celá tahle výprava bude mít... Nevím, lepší podtext."

„Loane, dám ti radu. Neměj žádný očekávání, a když už, tak to nejhorší, co si dovedeš představit. Tím se vyhneš zklamání."

„Ale ta fotografie," bránil se mým jedovatým slovům. „Ty ses na ni vážně ani jednou nepodíval?"

„Ne. A ty víš moc dobře proč. Je mi ukradený, jak vypadá. I kdyby měla vlasy ze zlata nebo svatozář, můj názor to nezmění."

Uplynul více jak měsíc, kdy jsme se dozvěděli, že odplujeme do cizí země a já přijal s odporem svou povinnost. Proto, když jsem vystoupil na jedno z několika mol pro obchodní i rybářské lodě, stál jsem s nepříjemným pocitem v nohách, že se se mnou svět přestal kolébat. Dvaadvacet dní plavby se mi dostaly pod kůži.